Leonardo da Vinci, 1452-1519, italský malíř, sochař, architekt, inženýr, hudebník, básník a vědec; univerzální osobnost renesanční vědy a umění. Jeho studijní kresby z přírodovědných oborů daly základ vědecké a technické ilustraci, v jeho malířské tvorbě vyvrcholil renesanční realismus (Madona ve skalách, Mona Lisa, Poslední večeře). Postavy jeho obrazů, vystupující v měkkém sfumatu z tmavého pozadí a zahalené oparem tajemnosti, ovlivnily další vývoj evropského malířství.

Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993

Leonardo da Vinci: Ginevra de' Benci, kolem 1474, 39 x 37 cm.
Ginevra de' Benci nemá v sobě nic z vnitřního pobavení příznačného pro Monu Lisu
a nic z Ceciliiny křehké poddajnosti. Tato zářivě mladá žena na nás hledí spíš rozhněvaně.
Pevně sevřené rty cosi vypovídají o jejím rozhořčení; hrdá, klasická hlava se majestátně drží na dlouhém, pevném krku; její oči se při pohledu na malíře a jeho dílo neklidně zúžily. Kolem jasného čela, patřícího mimochodem jedné z nejnadanějších intelektuálek své doby,
se vlní nekonečně křehká kaskáda zkadeřených vlasů. Model obklopuje a osvětluje řada
vedlejších motivů - opuštěná vodní hladina, mlha, temné stromy nebo temné stíny na vodní hladině. Malíř skvěle vystihl zevnějšek dívky, ale nepronikl do jejího nitra. Všímá si všeho - zobrazil právě tak detaily dívčina živůtku jako nepatrné zarudnutí na krku.
Ginevra ovšem před námi tají svou podstatu; a právě tuto introvertní hradbu, cizotu,
skrze niž nelze proniknout, Leonardo zobrazil.

Renesance (francouzsky renaissance, it. rinascimento), obnovení, obrození, nový rozkvět. Epocha evropského kulturního a duchovního rozvoje (14. a 16. století) souběžného s náboženskou reformací a navazujícího na antiku, zejména platónské dědictví. Zdůrazňuje světský charakter, racionalismus, individualismus, panteistické tendence a humanismus. Typickými prvky renesančního uměleckého projevu byly harmonie, vyváženost a úsilí o všestrannou dokonalost. Studium antiky v malířství a sochařství bylo doplněno zesíleným zájmem o realitu (anatomie, perspektivní konstrukce, reálná příroda, městský a intimní interiér). Nauka o proporcích dospěla k souboru zákonů ovládajících umělecké dílo. Z Itálie (Leonardo da Vinci, Tizian, Rafael, Michelangelo), kde se renesance před polovinou 16. století obrátila v manýrismus, se rozšířila dále do Evropy – do Německa (A. Dürer, L. Cranach) a Nizozemí (J. van Eyck, R. van der Weyden).

Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák