Hlavní strana
Vstupte!


Vstupte!

Dominik Hašek
fandí tomuto webu
Vstupte!


Vstupte!
Školní výukový dokument
o koncentračním táboře
Auschwitz-Birkenau
a o holocaustu

Vstupte!
Vzdělávací portál
pro učitele, studenty a žáky


Vstupte!
Otevíráme podstatné

Minutae Carolinae
Minutae Carolinae
Český rozhlas
Projekt: Minutové hry

Muzeum kol Boskovštejn

Muzeum kol
Boskovštejn




e-mail:
mar.simonak@gmail.com


Vstupte!
70. výročí konce
2. světové války

Vstupte!

2. světová válka

Vstupte!
Bitva o Rozhlas

Vstupte!

Speciální web k 70. výročí osvobození Ostravy

Vstupte!
100. výročí vypuknutí
1. světové války

Vstupte!
Před 100 lety
Život za 1. světové


Vstupte!
Válka, která změnila svět
1914 - 1918

Vstupte!
První republika
- dobový tisk

"Co pro mě znamená svoboda" (esej)

20 let svobody

Co pro mě znamená svoboda (esej)

Když člověk vstane z postele o víkendu ráno a nemá zrovna program připravený dopředu, může v daný den dělat skoro všechno. Koupit si letenku a odletět pryč není nejmenší problém, stejně jako zařídit si všechno podstatné k tomu, včetně peněz. V čem je tedy problém? Proč to spousta lidí neudělá, i když chce a splňuje dané podmínky? Jsou věci, které člověka omezovaly vždycky a taky vždycky budou i v sebemodernější době – rodina a přátelé. Vysvětlování mezilidských vztahů není moje parketa, ale jeden člověk je druhému zavázán a chtě-nechtě určitým způsobem je to ovlivňování svobody. Je tu ale další faktor omezování svobody, který je taky věčný – jedinec sám. Najdeme spoustu příběhů, kdy někdo ztratí všechno a nic mu nebrání začít nový život, a přesto to neudělá. Otázka proč je jednoduchá, odpověď mnohem složitější a člověk, který si tu situaci neprožije, ji podle mě ani nemůže dát dohromady. Stejně jako já si nedokážu představit svobodu v komunismu. Můžu slyšet stovku příběhů, vidět desítky filmů a knížek, ale nikdy se to nevyrovná tomu, co si lidi prožili.
Dneska sice žijeme v demokracii, přesto jsou tady věci, kterým se podle mě nechává moc volný průběh. Pokud vznikají různé pochody a demonstrace, něco není v pořádku, pokud se použije násilných metod, taky to není v pořádku, a pokud se nestane nic, za chvilku tu máme další. V naší populaci sice vždycky budou nějací lidé, kteří díky oprávněným důvodům nebudou s něčím souhlasit, nicméně pokud použijí radikálních metod, a že jich používají, působí špatně nejen na celou českou populaci, ale také na pověst České republiky v EU a ve světě. Asi nemá smysl to nekonečně obcházet. Nacistické a neonacistické pochody a koncerty jsou věci, za které se opravdu stydím, stejně jako se stydím za existenci Dělnické strany. Chápu sice, když si někdo stěžuje na policejní násilí, ale jak si může stěžovat někdo, kdo používá úplně stejné, ne-li horší metody? Stejně se mi nelíbí, jak vystupují proti Romům, když sami jsou podle mého názoru ještě horší (alespoň ti radikální).
Další věc, která si zaslouží zamyšlení, je problém, se kterým je Dělnická strana spojená nejvíce – romská menšina. Opravdu je dneska omezována? Nebo měla by být? Jednoho dne jsem na internetu četl vymyšlený příběh. Byl o dvou Romech, kteří se vydali každý úplně jinou cestou. Jeden si založil rodinu, měl manželku, jedno nebo dvě děti, solidní práci a celkově byl šťastný. Druhý měl taky rodinu, ale dětí alespoň osm, práci žádnou, na podpoře bral skoro tolik, co první, a neustále si na něco stěžoval. Ve finále první Rom si stěžoval na samotné Romy, přitom podle mě on jediný má právo mít jako Rom nějaké výhrady. Oba dva byli svobodní úplně stejně, proč je tedy mezi nimi tak obrovský rozdíl? Podle mého názoru romská populace má opravdu omezenou svobodu, ale není to ani stát, který ji diskriminuje, ani společnost, která ji odsuzuje. Omezuje totiž sama sebe.
Když se narodí dítě do druhé rodiny z příběhu, bude jeho život pokračovat úplně stejným způsobem jako dítě z první rodiny nebo třeba jako můj? O tom fakt pochybuju. Normální matka, která nemá práci, podle mého názoru nemůže stíhat osm dětí a dopřát jim takovou výchovu, jaká je potřeba. Z takových dětí se v brzkém věku stávají zloději. V extrémních případech, ale ne neobvyklých, samotní rodiče posílají své děti krást, protože jim nehrozí trestní postih. S tímhle případem jsem se osobně setkal. Ty samotné děti lituju, byť mi osobně způsobily problémy. Jestli je někdo vychováván ke kradení, nadávaní, řvaní na sídlištích nebo provokování, jak po něm můžeme chtít, aby byl normální. Naštěstí výjimky potvrzují pravidlo a každý Rom, který je touhle výjimkou, má můj respekt.
Děti jsou svými rodiči omezovány vždycky. Problém je, že vznikají obrovské rozdíly. Když někdo musí být doma za tmy a někdo v jedenáct večer, řekl bych, že si děti vzájemně závidí, zvláště v zimním období. Tohle ale není problém, protože to děti nijak výrazně neovlivňuje. Co je omezuje, je postavení jejich rodičů. Pokud se rodiče často hádají, děti můžou i utíkat z domu. Sám jsem tuto situaci zažil. Člověk se pak cítí sice svobodný, ale možná pochopí stejně jako já, že ta svoboda není všechno. Venku platí úplně jiná pravidla než doma a pouze širší rodina nebo přátele můžou zabránit tomu, aby se někdo dostal na ulici. Když pak následně dítě žije v rozbité rodině, záleží jenom na tom, jestli zůstává něčím, co ji spojuje nebo ne. Možná to později na něm nenechá žádné jizvy, ale na mě jich to pár zanechalo.
Kde má dneska svoboda hranice? Demokracie říká, že tam, kde začíná svoboda někoho jiného. Řekl bych, že ta hranice je mnohem blíž, ale zároveň mnohem dál na rozdíl od minulosti, a teď nemyslím komunismus. Zprostředkovatel je jednou z nejpodstatnějších věcí dnešní doby – internet. Kde je hranice na internetu? Jsou věci, které jsou přímo zakázané zákonem, a přesto se na internetu bez problémů najdou. Možná by byla na místě víc otázka, co se tam najít nedá. Partner? Není nejmenší problém. Sex? Úplně stejně. Drogy? Člověk asi bude muset hledat delší dobu, ale v zásadě to taky není problém. Přátelé? Najdou se, otázka je, jestli praví. Rodina? Nepravá, ale taky se najde. Co se na internetu najít nedá, je prožitek. Člověk si tam může najít kamaráda, ale stejně s ním musí něco zažít venku, na nějaké akci nebo kdekoliv jinde, aby z toho něco měl. Stejně tak je to s láskou, ať internetová láska s city zahýbe jakkoliv. Na internetu se opravdu dá najít všechno, ale jen máloco se tam dá zažít.
Vrátím se k dětem. Netuším, v kolika letech si dneska založí svůj první e-mail, profil na facebooku nebo účet na různých fórech. Nevím ani, v kolika letech poprvé navštíví erotické stránky. V tom spousta lidí vidí obrovský problém. Já ani ne. Možná se hranice prvních sexuálních zážitků o něco sníží, ale v tom taky nevidím problém, teda aspoň pokud to není spojené se znásilněním. Na internetu ale existují různé sekty a všemožné společnosti, které dokážou mladé lidi úplně změnit. Omezit jejich svobodu primárně, ovládat je sekundárně. Dokážou vtáhnout mezi sebe příjemným způsobem stejně jako drogy. Najednou člověk přestane být sám sebou, ale stává se jejich součástí. Ztrácí svobodu, ale aspoň si neničí zdraví jako při závislosti na drogách. O těch informace na internetu sice jsou, ale stejně tak se dají získat ve škole. Spousta mladých lidí chce drogy zkusit. Ale kdo z nich si hledá dealera na netu? Tady v Ostravě kolují spekulace, že v každém vchodě paneláků si alespoň jeden člověk pěstuje marihuanu. Nevím, jak to je, protože se od toho držím v dostatečné vzdálenosti. Ale co se týká této drogy, nemám proti lidem, co ji užívají nějaké výhrady. Jejich volba, jejich zdraví, jejich peníze, takže v zásadě by mi nevadila ani její legalizace. U jiných drog to vidím přesně naopak. Když vidím ta zfetovaná stáda na sídlištích, je mi špatně. Říkám stáda, protože přesně tak se podle mě chovají – úplně stejně a mají úplně stejnou myšlenku – sehnat další dávku. Dá se o nich říct, že je zničila svoboda? Já bych řekl, že se díky svobodě své svobody vzdali, dobrovolně.
Hranice svobody je v tomto ohledu úplně jinde, než hranice zákona, a přesto je zcela běžná. Zákon má tolik nedostatků a tolik chyb, že jeden už ani neví, kdy ho dodržuje a kdy ne. A přesto je podle mě nastavený dobře. Ideální není, nebude a ani být nemůže. Hranice osobní svobody je proti tomu správná, ale proměnná. V některých případech dál, v některých blíž. Stejně jako na silnicích. Obecně se dodržují pravidla silničního provozu, v praxi si každý jezdí skoro tak, jak chce. Když chce projet ostrou zatáčku v rychlosti 140km/h, co mu v tom brání? Zákon? Akorát pasivně, ten neřeší. Auto? Možná, ale starší auta tuto zatáčku nevyberou pomalu ani v osmdesáti. Tak proč by to nemohl udělat? Protože má rozum! Svoboda je věc, se kterou člověk prostě musí nakládat s rozumem. Pokud to neudělá, může ho i zabít.

Václav Toth, student 3. A

‹ ‹ ‹ zpět

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák

Hlavní strana Kontakt O autorovi Zpět! Vpřed! Znovu načíst! O stránkách! Fotogalerie YouTube

Dnes je ,
je přesně:
a svátek má:


Historický kalendář
Více zde.
30. listopadu 1938 byl JUDr. Emil Hácha zvolen novým československým prezidentem

Virtuální galerie
Více zde.
Manet Edouard: Nana, 1877 (Hamburk, Kunsthalle)

Architektura
Více zde.
Orientální (maurský sloh) – Synagoga v Čáslavi

Slavné a významné dny v historii
Více zde.
4. duben 1949 - Den, kdy bylo založeno NATO

Historie olympiád
Více zde.
Mnichov 1972

Slavné okamžiky v dějinách sportu
Více zde.
Moderní gymnastika, 1998 - Dívka, která dosáhla dokonalosti


Průvodce Tour de France 2017
Vše o nejslavnějším cyklistickém závodu světa

Peklo Moravy
Cyklistický extrém
"Peklo Moravy"

Vstupte!
Pamětní deska
vojenského stíhacího pilota
Mjr. Jaroslava Nováka


Vstupte!
Témata - Český rozhlas

Vstupte!
Na návštěvě u Karla Čapka

Vstupte!
Frýdek-Místek na dobových
fotografiích a pohlednicích


Vstupte!
Mapy

Vstupte!
Zajímavé odkazy

Vstupte!