Ztráta Podkarpatské Rusi: Čechoslováci podcenili varovné signály!

Autor: David Halatka Převzato z měsíčníku HISTORY revue - 12/prosinec/2009

Jen co vyčpí střelný prach první světové války, rusínský pán, sedlák i kmán jednohlasně volají: "Zachraňte nás! Chceme pryč od maďarských vrahů a utlačovatelů!" Kdo jejich prosebné hlasy vyslyší jako první? Přece právě zrozený slovanský československý bratr!

Ruský medvěd si na Rusínech "nepochutnal". Alespoň ne hned na počátku 20. let…

Střední Evropa. Ještě před několika měsíci jí dominovalo mnohasetleté habsburské císařství. Ale dnes, koncem roku 1918? Dřívější mocipáni, tedy Rakušané s Maďary, se budí hrůzou. Zato Slované, mezi kterými nechybějí Češi, Slováci i Rusíni, prožívají zhmotněný sen. Sen, na kterém se začalo pracovat již v horkém létě 1918…

Náruč medvěda, nebo Masaryka
"Nechť naše společenství nazýváno jest Americká národní rada Uhro-Rusínů," rozezní se sálem v americkém Homesteadu v Pensylvánii, kde vyslanci statisíců rusínských emigrantů 23. června 1918 rokují o situaci v jejich evropské domovině. "Spočiňme v náručí ruského medvěda!" ozývá se z jedné strany. "Ale ne, naše budoucnost jest v Kyjevu," zaduní kaskáda protichůdných hlasů. Všechny je po chvíli umlčí americký advokát firmy General Motors Grigorij Žatkovič (1886-1967), který se rovněž chlubí rusínskými kořeny: "Bratři, navázal jsem kontakty s Čechem Tomášem Garriguem Masarykem… důvěryhodným mužem, který je nakloněn prosadit otázku rusínské národní samostatnosti u amerického prezidenta Woodrowa Wilsona!"

Námluvy a svatba
Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937) nezklame. 21. října 1918 je Zatkovič skutečně přijat v Bílém domě. Uběhnou pouhé čtyři dny a světlo světa spatřuje "návrh o spojení celého podkarpatského národa s československým státem na autonomním základě". A pak už to jde jako po másle. 12. listopadu američtí Rusíni řeknou své "ano" smělému projektu, jenž v prosinci 1918 vrcholí uspořádáním rusínského plebiscitu, lidového hlasování na půdě USA. Ke svazku s nově vzniklým Československým státem se během něj přihlásí 67 procent hlasujících. Rusínsko-československý sňatek se tak stává realitou, kterou ještě 10. září 1919 v Paříži potvrzuje tzv. Saint-Germainská mírová smlouva.

Žádná výhra, žádný zisk
Československo je ve varu. "Získali jsme svou kolonii, bohatou na dřevo i suroviny nerostné," nadšeně jásá tehdejší československý předseda vlády Vlastimil Tusar (1880-1924). A s ním se radují miliony občanů. Jen málokdo si dokáže sundat růžové brýle. Filozof a novinář Ferdinand Peroutka (1895-1978) na stránkách Lidových novin jako jeden z mála střízlivě poznamenává: "Jest to nejchudší, nejubožejší, nejzaostalejší a alkoholismem nejvíc prolezlá země celého bývalého Rakouska-Uherska… Opravdu nikoli vítaný zisk pro nový stát, který bude mít plno práce jen s politickou organizací Slovenska."

Světová pochvala
Neexistující zdravotnictví, negramotnost přesahující 50 procent, zaostalé školství - tím vším se ještě v roce 1920 vyznačuje ona československá "kolonie". "Postavte tu bohem zapomenutou zemi na nohy!" s přetěžkým úkolem Praha vysílá na Podkarpatskou Rus stovky učitelů, četníků, architektů a dalších odborníků. Tři, pouhé tři roky uplynou, a zdejší centra Užhorod, Mukačevo nebo Chust najednou připomínají Jihlavu, Zlín či Košice.
"Bravo!" tleská šikovným a pracovitým Čechoslovákům Společnost národů (předchůdkyně dnešní OSN). Její nadšení zcela překryje fakt, že situace na Podkarpatské Rusi má své mušky. Či spíše mouchy…

Vzdor místo vděku
"Vážený pane prezidente, Vámi přislíbená autonomie mé země je v nedohlednu… nezastírám své hluboké zklamání.
Přijměte, prosím, mou abdikaci. Guvernér Grigorij Žatkovič." Je březen 1921 a Tomáš Garrigue Masaryk je, slušně řečeno, překvapen. Místo vděku vzdor? To věru nečekal!
Z dnešního pohledu je však Žatkovičův akt pochopitelný. Ano, Rusínům se po celou dobu svazku s Prahou dostávalo peněz a lidských zdrojů. Bohužel, v tomto milosrdenství nebyla zahrnuta úcta k jejich odvěkým tradicím, stejně jako v roce 1919 slibovaná nezávislost v rámci Československa. K tomu všemu v Užhorodu a okolí bují vliv komunistické strany.

Mimořádná umělecká linka Praha-Užhorod
"Situace v Podkarpatí je kritická… Komunistické hnutí sílí… Nechť je proto přistoupeno k pozemkové reformě!" burcuje Prahu Žatkovičův nástupce Anton Beskid (1855-1933). Záhy skutečně dosáhne toho, že velkostatkářská půda je rozdělena asi 30 000 rodinám. Úspěchy užhorodského guvernéra tím ale nekončí. Vždyť již v říjnu 1923 - tedy v prvním měsíci svého desetiletého úřadování - prosazuje rusínské poslance do československého parlamentu. Na základě lákavých pobídek, jako je například vyplácení speciálních důchodů, také do své země láká celou řadu významných československých umělců. Nechybí mezi nimi spisovatelé Ivan Olbracht (1882-1952), S. K. Neumann (1875-1947), Vladislav Vančura (1891-1942), a dokonce ani Karel Čapek (1890-1938).

Zlaté časy
V druhé polovině 20. let se na Podkarpatské Rusi odehrává hotová idyla. Bez nadsázky! Jedna z pamětnic, Marie Kločuraková (* 1917) z Mukačeva, vzpomíná: "Všeho bylo dost… Čechoslováci nám, na rozdíl od Maďarů, Rusů a dnes Ukrajinců, nechávali dost prostoru k svobodnému žití…," líčí pamětnice. "Jako malé, asi dvanáctileté děvče," pokračuje dále, "…přihlížela jsem tomu, kterak při oslavách 10. výročí spojení s Československem daroval můj lid Praze kostelík sv. Michala z Medvedovců u Mukačeva…" A Marie Kločuraková dodává: "Tehdy se v tisku mnoho psalo o tom, jak byl ten svatostánek rozebrán a znovu sestaven v Praze. Na vrchu Petříně (stojí tam dodnes)."
Kdoví, kam až by rusínský rozkvět pokračoval, kdyby ve světě nedošlo k tragédii - k velké hospodářské krizi (1929-1933).

Tajná zpráva, která zapadla
Kde je krize, tam se daří falešným prorokům. Ti na Podkarpatské Rusi, kde ve 30. letech žije 370 000 Rusínů a 80 000 Židů, přitom mají podobu ruských a ukrajinských protisovětsky naladěných emigrantů, kteří jsou napojení na německé (a od roku 1933 na nacistické) tajné služby. "Ukrajinské živly nacházejí živnou půdu ve školách a výchovných ústavech…, ve kterých probouzejí protičeské nálady! 8. listopadu 1932." Beskidova tajná zpráva Prahu, zaměstnanou hospodářskou krizí, příliš nevzruší. Jaká škoda! V roce 1938, s druhou světovou válkou za humny, již bude pozdě bycha honit…

Nechají se Hitlerem uchlácholit
Osudové datum 29. září 1938. Zatímco Praha pláče nad mnichovským diktátem, Rusíni, naočkovaní ukrajinskými agenty, oslavují. Ještě jim plně nedochází, že jim očividně hrozí ztráta úrodného, ovocnými sady vonícího jihu země! 2. listopadu 1938 už je to černé na bílém. Tzv. vídeňská arbitráž, zinscenovaná samotným Hitlerem, nařizuje Československu:  "Odevzdat Maďarsku nejen jižní část Slovenska, ale též část Podkarpatské Rusi s městy Užhorodem, Mukačevem a Berehovem." Rusíni kupodivu neprotestují. Jsou chlácholeni Hitlerovými sliby, že dojde k uspořádání voleb do rusínského parlamentu a že země bude mít úplnou nezávislost, kterou podpoří smlouva s Německem o vzájemné spolupráci.

Na pozdrav nikdo neodpovídá
V 19 hodin 15 minut dne 15. března 1939 projíždí branou Pražského hradu Adolf Hitler. Československo právě odumřelo, z jeho popela se rodí Protektorát Čechy a Morava. A co v "kolonii"? Tam mezitím vzniká prazvláštní útvar - Karpatská Ukrajina. Její samozvaný prezident, jinak řeckokatolický pop Augustin Vološin (1874-1945), už v 18.30 zasílá telegram do rumunské Bukurešti s oficiálním pozdravem pro krále Michala I. (*1921). Zdravice má být přitom vnímána jako první právní akt nově vzniklého státu. Uběhnou jedna, dvě, pět, deset hodin a Rumun s modrou krví stále mlčí. Cosi tady nehraje. A pak to, přesně v 9.25 ráno druhého dne, přijde.  "Jakýkoli odpor je nesmyslný… Poddejte se maďarským osvobozujícím silám!" tak zní rozkaz ještě včera uctívaného Hitlera. Tomu teď neleží na srdci nic jiného, než jak si zavázat důležitého spojence z Budapešti.

Sovětské překvapení
Na tzv. Podkarpatsku, tedy čerstvě okupované župě Maďarského království, nastává panika. "Uteč, kdo můžeš, před tou hunskou zvěří!" loučí se ti nejkurážnější s domovinou. Překračují vrcholy Karpat a pronikají do Sovětského svazu, za "dobrým" Stalinem… "Pozatýkat, prohledat, vyslechnout!" rozkazuje ale vzápětí sovětský vůdce. Rusínské odvážlivce paranoidní komunisté považují za hitlerovské špiony. "Za mříže s nimi, " padá ortel nad 20 000 Rusíny.

Opět na jedné lodi
Sovětští zajatci by si v chládku poseděli snad na věky věků. To by ale nesměl přijít červen 1941, kdy Hitler naštěstí neodolal a zaútočil na SSSR. Uplyne pár měsíců a vystresovaný Stalin se nad svými vězni přece jen "smiluje" a umožní jim přidat se k jedné speciální vojenské skupině. "Vítejte nám… Zde máte boty, tam vyfasujte uniformy a tamhle si řekněte o řádnou porci polévky!" s těmito slovy vítá nadšené Rusíny samotný velitel československé vojenské jednotky v ruském Buzuluku Ludvík Svoboda (1895-1979).
"Rusíni platili za mé nejodvážnější, nejdisciplinovanější, nejmilejší muže," uvádí přitom Svoboda ve svých memoárech. Ve světle dnešních poznatků je však nezpochybnitelné, že třeba na Dukle byli Rusíni výlučně posíláni do sebevražedných, nesmyslných misí. Důvod? Ten je vpravdě zrůdný. V jejich rodné zemi totiž právě probíhají čistky NKVD (předchůdkyně KGB). "Čím méně bojeschopných, nota bene pročeskoslovenských živlů, tím lépe," určuje sovětská logika. K dokonalosti je dovedena 26. listopadu 1944.

Vybledlé vzpomínky
"Přišel radostný historický den zakarpatské Ukrajiny. S pomocí hrdinné Rudé armády byl svržen německo-maďarský režim. Byl učiněn konec staletému panství všech cizáků na odvěké ukrajinské půdě zakarpatské Ukrajiny. " To je definitivní tečka za rusínskými nadějemi na obnovení svazku s milovanou Prahou. Po Československém státě zbudou dnešním zakarpatským Ukrajincům jen blednoucí, ale díky bezpočtu staveb československých architektů nehynoucí vzpomínky.

Mapa Československa v letech 1928-1938.

Zakarpatská oblast (Podkarpatská Rus, /červeně/) na mapě Ukrajiny.

Karpatská Ukrajina 1938-39.

Mapa Československa roku 1939:
černě vyznačené území okupovaly Německo a Maďarsko.

Podkarpatská Rus potřebovala odborníky a finanční injekce z Prahy jako sůl.

Guvernér Grigorij Žatkovič a prezident Masaryk si zpočátku notovali.
Jejich souznění však trvalo jen necelé tři roky…

Povinným jazykem rusínských žáčků
byla po 1. světové válce pochopitelně čeština.

Na českých architektech bylo, aby ze zbídačených měst vybudovali moderní metropole.

Krásy Podkarpatské Rusi si dosyta užili spisovatelé Karel Čapek a S. K. Neumann.

Původně mukačevský kostelík sv. Michala dnes zkrášluje vrch Petřín v Praze.

Krajský soud v Užhorodě – jedno z mistrovských děl československé architektury.

Obraz života na Podkarpatské Rusi se dodnes dochoval třeba v díle Ivana Olbrachta.

S Hitlerovou okupací Prahy se zpečetil i osud Rusínů. Vůdci věřili marně…

Masarykova "přestavba"
Užhorod, konečná, vystupovat!" Píše se rok 1919 a před týmem československých architektů, vedených Antonínem Krupkou, stojí vzrušující úkol - přestavět umolousaná, středověkem zavánějící rusínská města; Dobrá věc se nakonec podaří. "Věru, jako bych se ocitl v pražských Dejvicich!" může tak o 13 let později konstatovat prezident Masaryk, když "kolauduje" užhorodskou čtvrť Malé Galago. Toto je, ale jen špička ledovce. Do konce 30. let se na Podkarpatské Rusi zrodí malá kopie Hradce Králové (centrum Mukačeva) i zlínských dělnických bytových kolonií (město (Chust).

Vesnice na Podkarpatské Rusi.

Věří v lesní duchy
Prišol čas, kedy možeš kazac, že co ty ši, či chceš zostac daljej takym potlačenym, ja ši bul do teraz, abo chceš byc panom na svojej zemi…
"Už tento úryvek z rusínštiny dokládá; jak hladké muselo být pro československé "kolonizátory" domluvit se s podkarpatskými domorodci. Na druhou stranu, zem, po staletí utlačovaná maďarskou či ruskou vrchností, přinášela Čechům řadu překvapení, a dokonce i šok.
"Středověké, až pohanské zvyky jejich, třeba víra v lesní duchy… Ale i element židovský, se svými podivnostmi, je zde hojně zastoupený," zaznamenává spisovatel Ivan Olbracht, kterému ale učaruje "soulad jejich s přírodou i pohostinnost jejich, jakou v jiném koutě světa nenašel".

Ivan Olbracht.

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák

Historický kalendář 10. října 1813 se narodil italský hudební skladatel Giuseppe Verdi

Virtuální galerie Barnett Newman: Žlutý obraz, 1949, 171 x 133 cm

Architektura Gotický sloh – Katedrála sv. Víta v Praze

Slavné a významné dny v historii 11. říjen 1963 - Den, kdy zemřela Edith Piaf

Historie olympiád Turín 2006

Slavné okamžiky v dějinách sportu Atletika, 1968 - Revoluční skok do výšky