Tomáš ze Štítného, pozorovatel chaosu světa

Autor: Jan Tůma Převzato z týdeníku Právo z 2. srpna 2008

Vydá-li se poutník po stopách Tomáše ze Štítného, svérázného českého myslitele, bude se muset spokojit s tím, že ze štítenské tvrze ve stejnojmenné obci na pomezí Čech a Moravy nic nezbylo.

Fiktivní podoba Tomáše ze Štítného.

Na opuštěném místě ležícím mezi Jindřichovým Hradcem, Žirovnicí, Novým Etynkem a Kamenicí nad Lipou možná jen zlomky ostění u místního kostela, možná náznak terénní vlny kolemjdoucím napoví, kde stávalo sídlo vladyků ze Štítného.
Jak vypadal muž předcházející Husa a další "napravovatele společenských mravů", se neví. Jenom vysoce postavené a patřičně movité panské rody mají ve svých síních předků pravděpodobné portréty zakladatelů a rozmnožovatelů rodové slávy. Tomáš ze Štítného do této skupiny vyvolených nepatřil. Rod Štítných byl zchudlou větví mohutného panského rozrodu Benešoviců, o čemž svědčí rodový erb se znamením zavinuté střely.
Předkové Tomáše ze Štítného pocházeli zřejmě z větve bechyňské, která ještě v době jeho života držela nedaleké kamenické panství. Původně dostali z rodového majetku větší díl, který neudrželi. Proč? To není známo. Sám Tomáš ze Štítného, který se narodil pravděpodobně kolem roku 1333, tedy za vlády Jana Lucemburského, nevlastnil nijak rozsáhlý majetek a tvrz se zřejmě v ničem nelišila od jiných staveb podobného určení. O jeho rodičích není nic známo, pouze on sám píše, že "...od otce i mateře k povědomosti písma jsem přišel a slýchal od nich cosbuď z věcí křesťanských".
Tato stručná zmínka naznačuje, že se mu v dětství dostalo pečlivé výchovy, že v něm probouzeli zájem o četbu, o náboženské dění, o praktickou stránku vzdělanosti. Když byla císařem Karlem IV. v Praze založena univerzita, přihlásil se na artistickou fakultu. A přestože musel zřejmě v roce 1355 hlavní město království opustit a ujmout se řízení rodového majetku, s Prahou a univerzitním děním, kde se soustředila tehdejší vzdělanost, zůstával trvale v kontaktu.
Svědčí o tom styky s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, s univerzitními mistry Matějem z Janova, Vojtěchem Raňkůvem z Ježova, arcijáhnem Františkem Beňovským, které jsou zdokumentovány z dob jeho polemiky s mistry Karlovy univerzity, kteří mu vytýkali, že nejsa univerzitním mistrem, píše o otázkách náboženských, a navíc česky.
Je skoro jisté, že Tomáše ze Štítného daleko víc než hospodaření zajímalo to, co se děje v Praze, ale nejenom tam. Nedokázal se vzdát četby spisů mistrů středověké scholastiky a mystiky. Ovlivňovalo ho svatoaugustiniánské hnutí inspirované filozofií svatého Augustina, který svým zásadním dílem O obci boží zapůsobil neobyčejně silně i na tehdejšího českého krále a římského císaře Karla IV.
Působily na něj myšlenky Huga de Sancto Victora, člena svatoviktorské kongregace v Paříži, dále slavný kazatel a mystik sv. Bernard, proslulý dominikán Jindřich Suso, misionářští kazatelé David z Augšpurku a Berthold Řezenský. Jejich úvahy volaly po duchovní a mravní obnově středověkého světa, požadovaly reformu opravdovosti v náboženských prožitcích, zdůrazňovaly potřebu obnovit boží řád tak, jak jej zaznamenala evangelia. Nacházelo se v nich všechno to, co o řadu let později rozlomilo konfesní jednolitost českého království a probudilo k životu husitskou revoluci.
Dá se předpokládat, že Štítný se nedlouho po návratu z Prahy oženil. Když v roce 1376 jeho žena zemřela a nedlouho po ní - ještě před rokem 1380 - tři z jejich pěti dětí, o které musel pečovat, rozhodl se pronajmout na věčné časy to, co zbývalo z rodového majetku (tedy tvrz a poplužní dvůr) za dvanáct kop grošů (v jiných materiálech se praví 14 kop) svému příbuznému Zbyňkovi z Kamenice. Chtěl se věnovat psaní a zprostředkovávat poznání svým blízkým.
Opustil rodnou tvrz a přesídlil s dcerou Anežkou a synem Janem do Prahy. Ta mu poskytovala v plné míře to, po čem toužil, tedy možnost poznání a přímou účast na duchovním dění. Péči o svá majetková práva zanedbával natolik, že po smrti Zbyňka z Kamenice se o pronajaté statky nepřihlásil a jeho majetek byl spolu s kamenickým panstvím prohlášen za odúmrť a přisouzen králi Václavu IV. Teprve pak se Štítný začal domáhat svých práv a vysoudil rodový statek zpátky.
Tak, jak není znám přesný letopočet jeho narození, tak i rok úmrtí nelze určit přesně. Na základě odkazů uvedených v jeho díle se ale dá předpokládat, že zemřel poté, co dovršil sedmdesátku - tedy asi v roce 1401 nebo 1403, podle toho, který údaj o datu narození vezmeme v potaz.
Stopy rodu se ztrácejí v požáru husitských válek. Dcera Anežka, žijící v domě vedle Betlémské kaple, zemřela někdy mezi lety 1409-1429, syn Jan byl zřejmě mrtev ještě dřív, protože pečeť Jana ze Štítného, která byla přivěšena na stížném listě české šlechty do Kostnice, už erbovní znamení zavinuté střely neužívá.
Drobné rozpravy Štítný shromažďoval do větších sborníků a dával jim název knížky. Například Knížky šestery o obecných věcech křesťanských z roku 1376 byly natolik oblíbené, že nejen přežily Štítného smrt, ale ještě za jeho života je jiní vzdělanci opisovali.
Dochovaly se Řeči besední, Řeči nedělní a sváteční a další. Ovšem později i ony byly zapomenuty a teprve 19. století rehabilitovalo význam Tomáše ze Štítného v souvislostech počínajícího českého reformního hnutí, ale i ve spojitosti s péčí o český jazyk. Roku 1851 nechal Karel Jaromír Erben Knížky šestery...znovu vytisknout, vyšly rovněž k 500. výročí založení Karlovy univerzity (1847).
Pojednání Tomáše ze Štítného, např. O trojím stavě, panenském, vdovském, manželském, Rozprava o hospodáři, hospodyni a čeledi nebo O svátostech, jsou zajímavá jistým pragmatismem, který váže křesťanské ctnosti, mravnost, hodnotový systém k naprosto konkrétním a každodenním věcem. Štítného nezajímal čistě teologický rozměr zkoumaného problému, ale praxe. Jeho dílo je jakýmsi nástinem doby - shromažďuje moudrost a zkušenost, protože ta mohla posloužit jiným lidem v časech destrukce duchovní kultury.
Odsuzuje selský přepych, vladyckou a panskou pýchu. Je mu odporná touha válčit, odmítá ordálie, tzv. "boží soudy", kdy je pravda vynucována ohněm, vodou a železem. Pranýřuje chtivost zábav, kdy už nejde o radost, ale o obžerství, hýření, hazard, "frejířství". Na rozdíl od svých současníků uvádí smysl pomíjivé krásy do souladu s křesťanstvím ­ krása je pro Tomáše ze Štítného důkazem boží moudrosti.
Pokusíme-li se toto všechno dát do souvislostí s dobou, objevíme jednoznačné sociální zdroje Štítného praktických úvah o křesťanské morálce, stavech a vztazích mezi nimi, o odpovědnosti vladařů. Je to přece doba válečných střetů Jana Lucemburského s polským králem Ladislavem Lokýtkem, s Albrechtem II., je to čas věčných válek Francouzů s Angličany, čas bitvy u Kresčaku.
Je to období nepevné a chaotické Svaté říše římské, o jejíž obnovu se stejně jako o zlepšení hospodářské stability zemí Koruny české úspěšné pokouší Karel IV., neúspěšně Václav IV. Ale je to také čas opakující se epidemie "černé smrti", zavlečené do Evropy v letech 1348-1350 janovskými kupci. Jsou to opakované spory Karla IV. s mocnými Rožmberky, které málem přerostly ve vnitřní válku. A přichází další morová epidemie v letech 1357 až 1362.
Patří sem i letopočet narození Jana Husa, počátek vlády Václava IV., jeho konflikt s arcibiskupem Janem z Jenštejna, smrt královnina zpovědníka Jana z Pomuku na mučidlech - pozdějšího světce Jana Nepomuckého, ale také počátky papežského schizmatu, kdy po smrti Řehoře XI. v březnu 1378 jsou zvoleni hned dva papežové ­ na vatikánském konkláve Urban VI., na konkláve v Anagni, kam se uchýlili opoziční kardinálové, Kliment VII., atd., atd.
Tomáš ze Štítného je ve svých knihách pozorovatelem prohlubujícího se chaosu středověkého světa, je člověkem, který tuší blížící se bouři.

Část svého života prožil za panování Jana Lucemburského
(v Kodexu arcibiskupa Balduina je zaznamenána svatba s Eliškou Přemyslovnou).

Vypjatou spiritualitu údobí, v němž Štítný žil,
dokumentuje i iluminace Karla IV. čtoucího vánoční oficium.

Období Tomáše ze Štítného charakterizovala výrazná diplomatická aktivita
českých králů – císař Karel IV. a římský král Václav IV. na návštěvě ve Francii.

Vysokou uměleckou úroveň konce 14. století
dokumentuje i výtvarné ztvárnění Bible Václava IV.

K duchovní atmosféře doby patřil i francouzský básník Guillaume de Machaut.

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák

Historický kalendář 10. října 1813 se narodil italský hudební skladatel Giuseppe Verdi

Virtuální galerie Barnett Newman: Žlutý obraz, 1949, 171 x 133 cm

Architektura Gotický sloh – Katedrála sv. Víta v Praze

Slavné a významné dny v historii 11. říjen 1963 - Den, kdy zemřela Edith Piaf

Historie olympiád Turín 2006

Slavné okamžiky v dějinách sportu Atletika, 1968 - Revoluční skok do výšky