Hlavní strana
Vstupte!


Vstupte!

Dominik Hašek
fandí tomuto webu
Vstupte!


Vstupte!
Školní výukový dokument
o koncentračním táboře
Auschwitz-Birkenau
a o holocaustu

Vstupte!
Vzdělávací portál
pro učitele, studenty a žáky


Vstupte!
Otevíráme podstatné

Minutae Carolinae
Minutae Carolinae
Český rozhlas
Projekt: Minutové hry

Muzeum kol Boskovštejn

Muzeum kol
Boskovštejn




e-mail:
mar.simonak@gmail.com


Vstupte!
70. výročí konce
2. světové války

Vstupte!

2. světová válka

Vstupte!
Bitva o Rozhlas

Vstupte!

Speciální web k 70. výročí osvobození Ostravy

Vstupte!
100. výročí vypuknutí
1. světové války

Vstupte!
Před 100 lety
Život za 1. světové


Vstupte!
Válka, která změnila svět
1914 - 1918

Vstupte!
První republika
- dobový tisk

Popularizace historie

Ludwig van Beethoven (17. 12. 1770 Bonn - 26. 3. 1827 Vídeň)
Autor: Bohumil Plevka
Vydalo vydavatelství a nakladatelství Mezinárodní organizace novinářů roku 1987 v edici ABC novináře v Praze

Ludwig van Beethoven je dnes nejhranějším skladatelem. Jeho dílo je však přitažlivé nejen pro hudební publikum; přes odstup půldruhého století je příkladem i pro soudobé umělce svou formální dokonalostí, myšlenkovou závažností a silným, někdy až drtivým působením na posluchače.
Už za Beethovenova života bylo jasné, že se zrodil umělec daleko převyšující průměr své doby. Románová literatura navršila mnoho banalit a výmyslů na tuto osobnost, která fascinovala uměleckou velikostí i lidskou výjimečností. Jaký tedy byl Ludwig van Beethoven?

Ludwig van BeethovenLudwig van Beethoven

Narodil se a vyrůstal ve velmi skromných poměrech v sídelní metropoli německých knížat, v Bonnu. Základní školu ukončil v jedenácti létech; nebyl mimořádným žákem a rodinné poměry mu k tomu ani nevytvářely podmínky. Vzdělání si po celý život doplňoval horlivou četbou, prohluboval zájem o veřejné dění. Otec viděl synovu budoucnost v povolání hudebníka a poskytl mu základy houslové a klavírní hry. Jeho vyučovací metody byly velmi svérázné a nevybíravé: Ludwig, jehož výjimečné nadání otec brzy objevil, musel cvičit dlouhé hodiny uzamčen v místnosti se svým nástrojem. Johann van Beethoven, který měl před očima úspěchy malého Mozarta, neváhal urychlit vývoj svého syna tělesnými tresty.
V osmi létech se Ludwig van Beethoven poprvé představuje na koncertním pódiu jako klavírista, aby rodině pomohl zlepšit hmotnou situaci. Drastická vyučovací metoda, která by vzala chuť snad každému dítěti, Ludwiga neodradila. Vytvořil si k hudbě hluboký vnitřní vztah - a nepochybně už tehdy v ní nalezl hlavní smysl života. Mnoho jiných potěšení jeho dětství a mládí neposkytovalo.
Bylo to období, v němž se formovaly chlapcovy povahové rysy: některé zdědil po matce, o jejímž neradostném životě hovoří dochovaná svědectví. Nápadná byla zejména jeho vážnost, uzavřenost a málomluvnost. Tyto osobní vlastnosti nebyly tedy důsledkem pozdějšího ohluchnutí, byly jím však zvýrazněny a prohloubeny.
Beethovenovi předkové pocházeli z vlámské oblasti Belgie a odtud přídomek van, který nevyjadřuje šlechtický, ale místní původ rodiny (van Beethoven - Od řepnéha dvora). Ludwigův děd byl členem dvorní kapely v Bonnu a časem povýšil na kapelníka, otec Johann nastoupil do téže kapely jako tenorista. V některých Beethovenových biografiích je umělcův otec líčen jako alkoholik nestarající se o rodinu, avšak padle jiných svědectví začal pít až po smrti manželky, což by zčásti vysvětlovalo jeho počínání a zmírnilo jednoznačně tvrdý soud, který nad ním vynesla historie. Alkohol nesporně hrál u Beethovenových předků nešťastnou roli.
Z několika učitelů, kteří v Bonnu uváděli Ludwiga van Beethovena do tajů hudby, byl nejvýraznější osobností dvorní varhaník G. Neefe. Také díky němu byla dvanáctiletému Ludwigovi vytištěna první skladba a v téže době si už přivydělával vyučováním hry na klavír. Zanedlouho jsou v tisku tři jeho sonáty a mladý hudebník, který budí v odborných kruzích pozornost klavírními improvizacemi, je jmenován varhaníkem a nástupcem svého učitele G. Neefa. Začíná studium ve Vídni u W. A. Mozarta, ale náhlá smrt matky ve věku čtyřiceti let jej přinutí k návratu do Bonnu, kdy mu jako nejstaršímu synovi připadá péče o dva bratry. Do Vídně se vrací až koncem roku 1792 a hledá poučení u Haydna a dalších. Začíná se mu vést vcelku dobře, neboť jeho klavírní umění mu otvírá dveře šlechtických salónů, na něž dostal v Bonnu doporučení. Odměny za koncerty a hodiny klavíru mu pomáhají překonat začátky v novém prostředí, také jeho skladby začínají mít úspěch. V pozdějších létech pobírá finanční podpory od šlechtických mecenášů, kteří si jej chtějí zavázat ke koncertování a k dedikaci jeho nových skladeb. Sentimentální historky a chudém géniovi, který trpěl hladem a nouzí, neodpovídají pravdě, i když v Beethovenově životě byla období, kdy nelze hovořit o blahobytu.
Po příchodu do Vídně přiměly skladatele společenské povinnosti a stupňující se zájem o ženy k tomu, že se začal vybraněji oblékat a víc a sebe pečovat. V souvislosti s projevující se ztrátou sluchu však přestal mít zájem o společenský život a jeho zevnějšek býval často zanedbaný. Beethoven nebyl moralista ani asketa, rád se pobavil, zasmál i napil, líbily se mu ženy. Nedosáhl však citového uspokojení: převážně vyučoval dívky ze šlechtických rodin a jeho milostná vzplanutí skončila vždy zklamáním. Byly to vztahy společensky nerovné a pro ženy urozeného rodu mohl být obdivuhodný klavírista a zajímavý skladatel nanejvýš objektem chvilkového rozmaru. Beethoven marně hledal životní partnerku a nejednou zatoužil po rodinném životě, jak to prozrazují nejenom jeho vlastní slova ("... mám pocit, že manželství by mě učinilo blaženým. Žel není mého stavu ..."), ale i přehnaná péče o synovce Karla. Skladatel žil jen pro svou práci, jež ho zcela pohltila. Každá minuta jeho života patřila hudbě, a to i ve chvílích, kdy s ní zdánlivě neměl nic společného - na ulici, v přírodě, mezi přáteli. Po ztrátě sluchu se mu stala i jedinou průvodkyní životem.
V kontrastu k své obrovité, vitální a burcující hudbě byl Beethoven malé podsadité postavy, měl tmavou pleť "připomínající mulata", širší plochý nos, tvář nesla stopy po neštovicích, které v dětství prodělal. Měl krátké silné prsty na konci poněkud zploštělé, chodil mírně nakloněn dopředu - nevšímavý k okolí - s rukama za zády; byl krátkozraký. Měl na pohled větší hlavu, ale tento dojem mohl být vyvolán tím, že ji zdobily bohaté, volně vlající mírně zvlněné tmavé vlasy.
Jeho vystupování bylo přímé, neokázalé, někdy až drsné, hovorností neoplýval. Žil ve svém uzavřeném světě, a když ha lidé potkali na procházce, jevil se jim jako člověk zamračený, nepřístupný, až nepřátelský, ale tím, se mu křivdilo; vytvářel si kolem sebe bariéru, jež mu měla zajistit potřebnou míru klidu. Na procházce se náhle zastavil, lhostejno kde, vytáhl z kapsy pomačkaný sešit a dělal si zápisky. Přitom si pobrukoval, a proto není divu, že na lidi, kteří jej neznali, působil dojmem podivína.
Beethoven byl první velký hudebník, který nepůsobil ve službách aristokracie, i když se od ní nemohl ještě zcela odpoutat. Tato závislost však neměla podobu podřízenosti a servilnosti - takového Beethovena si nelze ani představit. Svými příznivci a ctiteli, kteří ho podporovali, si nedal vnutit ponižující služebnický vztah, jaký si museli nechat líbit mnozí jeho předchůdci. Jednal jako rovný s rovným a často si tím škodil, protože platná společenská norma takové jednání nepřipouštěla. O jeho konfliktech se šlechtici se zachovalo mnoho historek a skladatele provázely od prvních vídeňských let do konce života.
Ve věku okolo pětadvaceti let Beethoven zjišťuje příznaky sluchové poruchy, ve třiceti začínal ztrácet sluch a po dalších patnácti letech ohluchl docela. To však, podobně jako u Bedřicha Smetany, nikterak neznamenalo konec skladatelské činnosti. I jako neslyšící napsal Beethoven svá nejlepší díla ­ Missu solemnis, Devátou symfonii a nejzralejší komorní skladby. V souvislosti s postupnou ztrátou sluchu přicházejí však chvíle, kdy nemá daleko k ústupu, životní prohře, k zoufalství - zejména poté, když už nebylo možné pochybovat o tom, že ho čeká úděl hluchého hudebníka. Tehdy v roce 1802 píše svou proslulou Heiligenstadtskou závěť, v níž se bratrům svěřuje se svým neštěstím, ale před veřejností je ještě tají ("Blížím-li se k lidem, přepadá mě strašlivá úzkost a obava; že můj stav bude poznán."). Píše o úmyslu dobrovolně odejít ze života, ale to bylo jen zaváhání, na němž bez viny nebylo ani trpké vědomí, že ztrácí svou lásku... Ale i milostné prohry jsou vlastně Beethovenovým vítězstvím, neboť jsou provázeny hlubokými prožitky a inspirujícími podněty. Tvrdé odmítnutí krásnou Giuliettou, to je citový otřes, s nímž se skladatel se sobě vlastním temperamentem, i s nečekanou vroucností vyrovnává v sonátě Měsíčního svitu.
Jestliže je Beethoven citlivý k podnětům z intimní sféry, jak by mohl zůstat netečným k událostem, které hýbou jeho dobou i bezprostředním okolím. Převratné myšlenky Velké francouzské revoluce, které už v Bonnu, nepříliš vzdáleném od francouzských hranic, nalézaly ohlas v jeho vědomí, promlouvají teď řečí jeho srdce i rozumu. K skladatelské tvorbě přistupuje jako umělec, jemuž se od mládí rozvíjel před očima život v celé své složité podobě a v nejdrsnější formě, a proto nemůže vidět smysl své umělecké činnosti ve falešné idealizaci světa.
Beethoven netvořil lehce. Dochované skicáře, konverzační sešity, které obsahují hovory z dob jeho hluchoty a umělcova korespondence to dosvědčují. Mnohá díla zrála dlouhá léta a skladatel se k nim mnohokrát vracel, než jim dal definitivní podobu. Beethoven nepsal hudbu, která by jemně dráždila uši urozené společnosti - a dotvářela atmosféru palácových a zámeckých komnat. A nestrpěl, aby jeho koncert byl rušen neomaleným chováním posluchačů, byť by patřili k příslušníkům vládnoucí vrstvy. V takovém případě se nerozpakoval produkci přerušit nebo s výmluvným gestem se zvednout od piana a opustit sál. Nebylo síly, která by ho přinutila k vystoupení neměl-li k němu chuť, nebo hrát před společností, jež mu nevyhovovala.
Beethovenův skladatelský přínos je především v hudbě instrumentální ­ v symfonické, komorní a klavírní. Jeho dílo tvoří přechod od vrcholného klasicismu k romantickému období 19. století, v němž jeho hudba hluboce působí na velké postavy této epochy - na Berlioze, Wagnera i našeho Smetanu.
Porovnáme-li Beethovenův tvůrčí odkaz s početností skladeb jeho předchůdců, překvapí nepoměrně menší počet Beethovenových skladeb. Vždyť zatímco Haydn zanechal více než sto a Mozart okolo padesáti symfonií (jejich služební vztah k vrchnosti je nutil k velké produktivitě), Beethoven jich napsal jenom devět. Vznikaly složitým procesem, který trval čtyřiadvacet let. Na rozdíl od uvedených Haydnových a Mozartových symfonií se všechny staly trvalou součástí koncertního repertoáru a některé z nich - Osudová, Eroica, Devátá - dosáhly nejen světové proslulosti, ale zařadily se k vrcholným dílům symfonické tvorby.
Výjimečným dílem v řadě Beethovenových orchestrálních skladeb je Missa solemnis, kterou skladatel chystal na počest uvedení svého žáka a podporovatele arcivévody Rudolfa do úřadu olomouckého arcibiskupa. K provedení skladby při této příležitosti nedošlo, neboť Beethoven ji včas nedokončil (dodal ji s tříletým zpožděním). Na Misse solemnis pracoval pět let a považoval ji za své největší dílo. Skladba byla zprvu pro odpor cenzury uváděna jen po částech. K prvému úplnému liturgickému provedení Slavnostní mše došlo roku 1830 v malém severočeském Varnsdorfu zanícenými amatéry v době, kdy se ji neodvážily uvést velké hudební metropole. Více než duchovní skladbou v tradičním pojetí je Missa solemnis Beethovenovou osobní meditací nad smyslem života a projevem víry v schopnost lidí udržet si "vnitřní i vnější pokoj" - jak zní formulace ústřední myšlenky v závěru skladby.
Ač Beethoven zkomponoval pouze jedinou operu, řadíme ji mezi pozoruhodná díla hudebně dramatické oblasti. Fidelio stál skladatele mnoho potu a úsilí. Třikrát jej přepracoval, než vytvořil působivé drama s myšlenkou stále platnou - s touhou po spravedlivém světě, která může být uskutečněna jen za cenu nekompromisního boje proti tyranii. V postavě Leonory naplňuje Beethoven svou představu milující, obětavé a hrdinné ženy.
Jako vynikající klavírista věnoval skladatel velkou pozornost kompozicím pro svůj nástroj, který mu umožňoval vyjádření nejniternějších prožitků. Sonáta Měsíčního svitu, Patetická, Valdštejnská, Appassionata, to jsou některé z jeho dvaatřiceti klavírních sonát, které se těší trvalému zájmu koncertního obecenstva i klavírních virtuosů. Další Beethovenovy skladby jsou věnovány komorním souborům (16 smyčcových kvartetů, tria, sexteta, okteta aj.) a nikoli okrajovou záležitostí jsou jeho ouvertury. Jsou díly zcela svébytnými a mají své stálé místo v koncertních pořadech (Leonora III, Coriolanus, Egmont, Prométheus a další).
Beethovenovy skladby nebyly vždy přijímány jen s obdivem, mnohé se setkaly s nepochopením obecenstva i kritiky; svou formální neotřelostí a pokrokovými tendencemi provokovaly a budily odpor. Posluchači setkávající se s drtivým náporem skladatelovy invence nebyli vždy připraveni přijmout v plném rozsahu jeho jazyk, v němž byly anticipovány myšlenky příštích generací. Hudebně vzdělaný J. W. Goethe vyjádřil mínění svých četných současníků, když přiznal, že Beethovenovy symfonie jsou bouře, které narušují jeho klid. Motivy z Marseillaisy, které zazněly v Beethovenových skladbách, byly výmluvnou připomínkou, jasnou a jednoznačnou. A nebezpečnou. Beethoven se těšil trvalé pozornosti policejních orgánů a jen jeho genialita, proslulost a ochranná ruka šlechtických příznivců (zejména arcivévody Rudolfa) - spolu s tím, že se shovívavě přihlíželo k jeho "podivínství" - ho ochránily před přímými represáliemi.
Beethovenův tvůrčí odkaz tvoří 138 skladeb označených opusovými čísly a další neoznačená díla (příležitostná, drobná, nedokončená). Jeho umění bylo do určité míry ceněno už za jeho života, avšak v plné míře bylo pochopeno až dlouho po smrti.

Vlastnoruční zápis klavírní sonáty opus 109

Vlastnoruční zápis klavírní sonáty opus 109.

Bysta Ludwiga van Beethovena ve Walhalle v Regensburgu

Busta Ludwiga van Beethovena ve Walhalle v Regensburgu.

Dům ve kterém zemřel Ludwig van Beethoven

Dům ve kterém zemřel Ludwig van Beethoven na Schwarzspanierstraße ve Vídni.
Byl stržen v roce 1903.

Beethovenův hrob, ústřední hřbitov ve Vídni

Beethovenův hrob, ústřední hřbitov ve Vídni.

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák

Hlavní strana Kontakt O autorovi Zpět! Vpřed! Znovu načíst! O stránkách! Fotogalerie YouTube

Dnes je ,
je přesně:
a svátek má:


Historický kalendář
Více zde.
20. června nastoupila na britský trůn Viktorie z hannoverské dynastie a stala se tak britskou královnou

Virtuální galerie
Více zde.
Cézanne Paul: Malířův otec, 1866, 199 x 119 cm

Architektura
Více zde.
Gotický sloh – Chrám svaté Barbory v Kutné Hoře

Slavné a významné dny v historii
Více zde.
27. září 1905 - Den, kdy byla zveřejněna nejslavnější rovnice světa

Historie olympiád
Více zde.
Atény 2004

Slavné okamžiky v dějinách sportu
Více zde.
Atletika, 1960 - Armin Hary atletickou legendou


Průvodce Tour de France 2017
Vše o nejslavnějším cyklistickém závodu světa

Peklo Moravy
Cyklistický extrém
"Peklo Moravy"

Vstupte!
Pamětní deska
vojenského stíhacího pilota
Mjr. Jaroslava Nováka


Vstupte!
Témata - Český rozhlas

Vstupte!
Na návštěvě u Karla Čapka

Vstupte!
Frýdek-Místek na dobových
fotografiích a pohlednicích


Vstupte!
Mapy

Vstupte!
Zajímavé odkazy

Vstupte!