Otevřená otázka: Napoleonova smrt

Text převzat z: Čornej, P. a kol.: Dějiny pro gymnázia a SŠ 3, Novověk, SPN Praha, 2005

David Jacques-Louis: Bonaparte na Velkém svatém Bernardu, 1800
(Berlín, zámek Charlottenburg).
Obraz se dostal jako dar vítězného Blüchera až
ke králi Vilémovi III., do pruského sídelního města. Nápisy na kamenech dokládají
Napoleonův nárok – nastoupit okupaci Itálie následnictví Karla Velikého.

Otevřená otázka: Napoleonova smrt
Ještě v polovině 20. století byly příčiny Napoleonovy smrti předmětem vášnivých vědeckých a pseudovědeckých diskusí. Politické emoce, zakořeněné mýty a nejrůznější obvinění a spekulace zatemňovaly prostá fakta z Napoleonova života, průběhu nemoci na ostrově Svatá Helena a výsledků následné pitvy. Zkusme tento starý případ zrekapitulovat a dojít k objektivnímu závěru.
Císař Napoleon po celý aktivní státnický a vojenský život vědomě ignoroval řadu zdravotních obtíží, s nimiž se téměř ustavičně potýkal. Byl rachitické postavy, jeho pleť měla stálé nezdravě olivové zabarvení, které podle dobových svědectví přecházelo v "mramorovou bledost". Trpěl poruchou štítné žlázy, sužovaly ho chronické ekzémy a od dob egyptského tažení také suchý kašel a záchvaty malárie. Počínaje roky 1808 až 1809 začal tloustnout a od nešťastného ruského tažení míval také deprese. Život na Svaté Heleně jeho zdravotní stav ještě zhoršil. Prudký zvrat životního stylu - od života plného napětí a spartánského odříkání, anebo zase nezřízeného hodování a ponocování, k vynucenému nicnedělání za dohledu britských stráží - dále poškodil jeho tělesnou konstituci i duševní rozpoložení. Neprospívalo mu ani mlhavé a velmi vlhké klima ostrova uprostřed oceánu. Nejdříve přestál v roce 1816 úplavici, která řádila na ostrově, poté mu začaly otékat nohy, trpěl záněty žil, poruchami krevního oběhu, závratěmi a také jaterními potížemi. Nespal a ztrácel chuť k jídlu. Lékaři diagnostikovali zánět žaludeční sliznice a později žaludeční vřed. Napoleon sám si myslel, že má starou rodinnou nemoc - rakovinu žaludku. V březnu 1821 se císaři viditelně přitížilo. Nemohl ani chodit, silně se potil a otřásaly jím záchvaty zimnice. Napoleonův osobní lékař byl se svými znalostmi u konce a požádal o pomoc britského vojenského lékaře Arnotta. Ten dal Napoleonovi poměrně velikou dávku kalomelu, tedy sloučeniny chloridu rtuťnatého. Předávkování tímto kdysi běžným projímadlem může ovšem u lidí trpících jaterními chorobami skončit smrtí. Dr. Arnott asi nebyl vrah, z dnešního pohledu spíše špatný lékař. Dne 5. května 1821 odpoledne vydechl bývalý císař naposledy. Druhého dne byla provedena pitva, která odhalila rozsáhlá onemocnění žaludku, perforaci žaludeční stěny a četné srůsty vnitřních orgánů. Protokol o pitvě podepsalo pět přítomných britských lékařů, nikoli ale Napoleonův osobní lékař, který považoval za nepoctivé, že se protokol nezmínil o "těžkých změnách na zvětšených játrech". Bylo to na příkaz guvernéra ostrova sira Hudsona Lowea, který měl strach, aby se mu nekladlo za vinu zanedbání lékařské péče o Napoleona, a proto výslovně zakázal uvádět jaterní chorobu jako případnou příčinu úmrtí.
Od té doby se v souvislosti s Napoleonovou smrtí šířily zvláště mezi jeho příznivci pověsti, že byl Brity zavražděn. Tato tvrzení se opírala i o slova z excísařovy závěti, kde se pravilo:
"Umírám předčasně, zavražděn anglickou oligarchií a jejími pohůnky!" Napoleon ale těmito slovy vyjádřil pouze politickou obžalobu, která mu měla zajistit přesvědčení o jeho mučednické smrti. Nepříliš konkrétní obvinění byla posléze vedena francouzskými bonapartisty a členy Napoleonova rodinného klanu jednak v linii "zabití z nedbalosti", jednak v linii vážného nařčení z požití jedu. V obou případech byli obviněni Britové, zvláště nešťastný guvernér sir Hudson Lowe. Šlo ale vesměs o nepodložená obvinění, neboť bylo známo, že Napoleon stálou britskou lékařskou pomoc tvrdošíjně odmítal. Navíc guvernér mohl předčasnou Napoleonovou smrtí přijít o výnosné místo a hodnost generálporučíka, takže péče o excísařovo zdraví byla zcela v jeho zájmu. Představa, že by Angličané chtěli Napoleona otrávit, je rovněž nesmyslná; potraviny nakupovali a připravovali francouzští kuchaři a víno servírovali francouzští číšníci.
S novou teorií, že Napoleona na objednávku Bourbonů otrávil jeden z Francouzů arzénem, přišel teprve v roce 1955 švédský zubní lékař a amatérský toxikolog Sven Forshufvud, který podrobil spektrální analýze jeden údajný Napoleonův vlas a zjistil, že obsahuje třináctkrát tolik arzénu než normální lidský vlas. Z vraždy dokonce obvinil konkrétní osobu - správce císařových sklepů generála hraběte Montholona. Tuto odvážnou teorii odsoudila tehdy většina historiků na celém světě. Upozorňovali například na to, že - pokud zkoumaný vlas byl vůbec císařův - se v 19. století právě arzén používal jako konzervační přísada pro uchování takovýchto rodinných památek.
A co z tohoto případu plyne pro nás? Historici by nikdy neměli připouštět spekulace a nevědecké experimenty a měli by se spoléhat spíše na přirozená a nesenzační vysvětlení. Měli by vzít v úvahu širší okolnosti a nesporné skutečnosti, například tu, že tehdejší lékaři s tehdy známými metodami léčby prostě nedokázali smrti vážně nemocného člověka zabránit. Vždyť prvních operací žaludku se lékaři odvážili až několik desítek let po Napoleonově úmrtí.

Napoleon Bonaparte.

Napoleonova kariéra na německé dobové karikatuře:
Korsický chlapec - žák vojenské školy - v Paříži - generál - první konzul - císař - ústup ze Španělska - zpáteční cesta z Moskvy - rozloučení s Německém - jeho konec.

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák

Historický kalendář 10. října 1813 se narodil italský hudební skladatel Giuseppe Verdi

Virtuální galerie Barnett Newman: Žlutý obraz, 1949, 171 x 133 cm

Architektura Gotický sloh – Katedrála sv. Víta v Praze

Slavné a významné dny v historii 11. říjen 1963 - Den, kdy zemřela Edith Piaf

Historie olympiád Turín 2006

Slavné okamžiky v dějinách sportu Atletika, 1968 - Revoluční skok do výšky