Vlajka Beneluxu

V době českého předsednictví Evropské unii navštívilo naše gymnázium Evropský parlament v Bruselu a země Beneluxu

Termín studijního zájezdu: úterý 14. duben – neděle 19. duben 2009
Podrobnosti o zájezdu a jeho programu - naleznete zde
Test ze studijní cesty po zemích Beneluxu ke stažení - zde

Studijní zájezd do Evropského parlamentu v Bruselu a zemí Beneluxu v dubnu 2009.
(česky, 7:48 minut, duben 2009)

Studijní zájezd  do Bruselu a zemí Beneluxu

Tuto cestovatelskou knihu z poznávacího zájezdu do zemí Beneluxu vytvořili:
Filip Asante, Daniela Delongová, Lucie Kutrová, Sebastian Wolf (všichni ze třídy 1. A)

Úterý, středa (úterý 14. a středa 15. dubna 2009)
Je úterní odpoledne, pomalu se schyluje k páté hodině a my už netrpělivě stepujeme kolem autobusu s našimi věcmi. Máme ovšem menší zádrhel – jednoho opozdilce, který si spletl čas odjezdu, a tak jsme na něj čekali další půlhodinu. Pak už nám nebránilo nic v tom, abychom vyjeli plně naloženi na dalekou cestu.
V autobuse nám hned ze startu zkontroloval pan ředitel cestovní pojištění. Pak už se to jen hemžilo blesky foťáků a pořizovaly se první záběry z cesty.  Zanedlouho už ale všichni zapadli do sedadel, zaujali přijatelné polohy ke spánku, zapnuli Mp3 přehrávače a usnuli. Probudili jsme se brzy ráno v Německu na benzince, kde si většina zašla koupit ranní kávičku, trošku se protáhnout a mohlo se jet vesele dál do prvního města, které jsme měli navštívit – a tím byl Trevír. Právě tam jsme slyšeli první výklad našeho pana průvodce, který sršel zajímavými informacemi. Prošli jsme se po městě, kde jsme viděli jak historické památky, tak centrum města. Po Trevíru nás čekal přejezd do blízkého Lucemburska a zhlédnutí samotného hlavního města, ve kterém jsme mohli vidět například hrobku Jana Lucemburského či Velkovévodský palác. Následoval krátký rozchod na občerstvení a pokračovali jsme v našem putování dále. Netrvalo dlouho a už jsme jeli po území Belgie k památníku bitvy u Waterloo. Tam jsme si vše důležité prošli a mohli se na vlastní oči z výšky podívat, kdeže to ten Napoleon vlastně bojoval:).
Protože už jsme byli moc unavení, vydali jsme se pomaličku ubytovat do hotelu. Nebudu říkat, že jsme šli hned spát, ale ačkoli jsme nechtěli, zanedlouho jsme stejně usnuli vyčerpáním a ani jsme nevěděli jak:).

Lucie Vrožinová, studentka 2. A

Čtvrtek (16. duben 2009)
Je čtvrtek 6:50 ráno. Klepání na dveře. A jéje, za 10 minut vyjíždíme do Bruselu. Já ani můj spolubydlící pan H. se nemáme k tomu opustit pohodlné lůžko, ale co naplat. Nejrychleji jak to jde naházíme obsah našeho pokoje do tašek a chystáme se vyrazit k autobusu. Ovšem ve dveřích se v mém žaludku ozval včerejší kebab, takže jsme se o pár minutek zdrželi. No co, stává se. Když se konečně usadíme v naší loži, nacházející se na zádi našeho korábu (mimochodem nejuklizenější), vydáme se směr "hlavní město Evropy".
V Bruselu jsme vcelku rychle, tak se můžeme vydat na prohlídku evropských institucí. V parlamentu procházíme všemožnými kontrolami. Měli to tam dokonale hlídané a každý, kdo viděl hlídače ve 4. patře, mi dá zapravdu, že páchat zde nějaké nepřístojnosti by se rozhodně nevyplatilo. Dostává se nám tu také výkladu o práci Unie a jdeme i na prohlídku sněmovny. Tamní vybavení určitě nebylo nejlevnější. Po menším rozchodu jdou všichni do informačního centra. Někteří pobrat, co se dá, a jiní navštívit klimatizované toalety.
Poté jedeme do centra města, kde většina vyhladovělých studentů hlasitými protesty narušuje výklad našeho milého pana průvodce. Proč si nekoupili kebab jako my?:) Následkem toho pan ředitel v zájmu zachování zdraví pana průvodce velí k tříhodinovému rozchodu, na což všichni reagují úprkem do ulic. Já a pan H. vyrážíme poznat místní krásy a procházíme se centrem. Zhruba po půlhodině narážíme na příjemně se tvářící hospůdku a v ní nádhernou a ještě příjemněji se tvářící slečnu servírku. Takže není co řešit a za tři vteřiny už sedíme vevnitř a objednáváme si místní sodovku. Nebylo to lehké, neboť jsme ani jeden nedokázali říct půl slova, když se nás to andělské stvoření líbeznou valonštinou (francouzština pozn. autora) zeptalo, co si přejeme. Naštěstí slečna pochopila a s úsměvem nám donesla skvělou sodovku, a to právě včas, protože jsme byli z prohlídky Bruselu pěkně žízniví. Zbytek volna jsme tak strávili klábosením o všem možném a hlavně také neslušným zíráním na naši novou lásku. Pan H. si přitom neodpouštěl své obvyklé poznámky. Ještěže nám slečna nerozuměla, i když si myslím, že to věděla, a stále nás častovala svým krásným úsměvem:). Když nastala hodina H a my museli jít, byli jsme velmi nešťastní, že už se neuvidíme a litovali jsme, že nemáme alespoň foťák. Ale přálo nám štěstí a cestou k autobusu jsme se setkali s našimi spolužáky, vypůjčili si aparát a poprosili naše děvčata, ať nás jdou zvěčnit, a poté jsme se promotali uličkami na místo srazu, nasedli do busu a vyrazili směrem k největšímu belgickému přístavnímu městu Antverpám.
Ubytovali jsme se na předměstí a bylo nám řečeno, že za půl hodiny jedeme na prohlídku centra Antverp. Dorazili jsme tam za pár minut a zaparkovali na břehu řeky Šeldy, která se zde vlévá do Severního moře. Centrum města bylo velmi pěkné a jeho historie velice zajímavá. Zdejší lidé byli opravdu milí, až na pár pobudů pod vlivem alkoholu či kdovíčeho, kteří se shromažďovali na zeleném náměstí pod sochou malíře Rubense. Zde jsme byli vypuštěni do města. Většina zamířila do McDonaldu, což absolutně nechápu. To já a můj věrný kolega pan H. jsme vyhledali první "kebabovnu", kde nám turecký Belgičan připravil, jak jsme se oba shodli, ten nejlepší kebab, co jsme kdy měli. Po vydatném a vynikajícím jídle nás napadlo projít co nejvíc míst a poznat Antverpy co nejlépe. Chvíli jdeme a poznáváme - a co čert nechtěl: začalo pršet! Tudíž volíme první dveře a ocitáme se v malé, útulné hospůdce. Měli tu moc pěkné prostředí a originální zeď plnou vzkazů na pivních táccích. U pohodového výčepního jsme si objednali nějaké limo a on nám k tomu navíc donesl misku chipsů a tácek s propiskou, ať si taky napíšeme vzkaz. Dal se s námi do řeči a dokonce věděl, kde je Ostrava (nebo to ze zdvořilosti předstíral:).
Když nastal čas odjezdu, rozloučili jsme se a vydali se směr Šelda. Dokonce jsme se tak vyhecovali, že jsme dorazili jako první, což bylo pro mnohé nepochopitelné a k neuvěření. No, každopádně naše snaha přišla vniveč, jelikož se odjezd prodloužil asi o 40 minut vinou neschopného personálu místní restaurace, který si nedokázal zapamatovat objednávku, a tudíž tím zdržel skupinku našich nebohých a vyhladovělých spolužáků. No, prostě skandál. Samozřejmě jsme solidárně počkali, až dojí, přece je nenecháme hladovět těch 10 minut do hotelu:). Když konečně přišla ona teď už najedená parta, mohlo se jet do naší milované Formule. Všichni se rozešli na pokoje s úmyslem se umýt, najíst a převléct. Poté jsme se dívali na fotbal, když nás navštívila děvčata a povídali jsme si dlouho do noci o našich zážitcích.Vůbec se nám nechtělo spát z tak skvěle prožitého dne. Já jsem to nakonec zalomil v pozdních hodinách, ale někteří se těšili na zítřejší výlet do Holandska, že snad nespali vůbec, viz. pan H.:)

Martin Bureš, student 2. A

Pátek (pátek 17. duben 2009)
Pátek začal pro všechny z nás dříve, než by bylo zdrávo. Cesta do Rotterdamu tedy byla cestou tichou. Počkat, nejen tichou. Úplně spící. Na chvíli jsme se zastavili při prohlídce holandského hrázního systému, ovšem mnohem větší pozornost sklidil kolem proplouvající tuleň. V Rotterdamu samotném jsme prohlídku zahájili z místní dominanty – 185 metrů vysoké vyhlídkové věže. Ačkoli nesvítilo slunce a první dojem kazil výrazný pach přístavu, nikdo si nestěžoval. Volný čas, jako všude, se týkal zejména průzkumu obchodů, a jelikož to byla naše první návštěva holandského města, samozřejmě také zjišťování, zdalipak ty cofeeshopy doopravdy existují. Mix poměrné spokojenosti a únavy se poté projevil při čekání na skupinku opozdilců, kteří se náhodou ocitli snad na druhé straně města. Nikomu to příliš nevadilo. A jelo se dále.
Cesta z Rotterdamu do Haagu byla stále ještě poměrně tichá. Tedy, alespoň pro mne, a pokud jsem něco zaspal, a tudíž zde jistou událost nezmiňuji, nezlobte se, prosím, za to.
První naší zastávkou v Haagu bylo pobřeží. Hned na začátku prohlídky se skupinky rozprchly na všechny strany. Žádný tuleň se tentokrát nekonal, takže moře příliš pozornosti nesklidilo. Každopádně, obvyklé brzdy dorazily včas, takže jsme se bez problémů brzy vypravili do centra. Před samotným hlavním městským náměstím jsme se ještě zastavili před královským sídlem, jehož vstup byl hlídán záhonkem tulipánů.
V centru jsme si prošli další památky, od pana průvodce jsme se dověděli, proč Holanďané holdují oranžové barvě a také jsme se setkali s českou delegací, se kterou jsme však neprohodili ani slovo. Musím uznat, že Češi si opravdu umí nalézt své místo ve světě, delegátský vůz stál hned vedle stánku se zmrzlinou. Jistou chvíli nám už nad hlavami svítilo sluníčko, když jsme rozutekli - pro změnu po Haagu. Akorát pár slečen bylo silně rozmrzelých, jelikož při rozchodu u pobřeží se vypravily místním MHD právě sem. Nakonec jsme se šťastně shledali u autobusu. Tedy… skoro všichni. Jistá skupinka expertů (svým složením velice podobná té z rána) se ztratila a zdržela tak odjezd autobusu o více než půlhodinku. Svoji nepřítomnost však částečně omluvili vtipnými telefonáty s panem Populem.
Následná cesta domů se ničím nevyznamenala a dokonce i nahánění do pokojů, ulehčené tím, že nám kufry zůstaly na pokoji z minulého večera, proběhlo klidně.
Co dodat, dobrou noc, jdeme spát.

Jan Plachý, student sexty Matičního gymnázia v Ostravě (host na našem zájezdě)

Sobota (18. duben 2009)
V sobotu ráno jsme se probudili kolem sedmé hodiny, bylo docela obtížné zase tak brzy vstávat po náročných předchozích dnech. V rychlosti jsme sbalili své věci a nasedli do autobusu, který se s námi vydal směrem do sousední země, Holandska. Někteří z nás pospávali, jiní se kochali pohledem z okna na nádhernou holandskou krajinu nebo na květinová pole, která hýřila všemi možnými barvami květin.  U jednoho z takových polí jsme si udělali krátkou zastávku, abychom si vše mohli zblízka prohlédnout a vyfotit.
Pak naše cesta pokračovala do Zaanse Schaans k větrným mlýnům, které jsou dalším typickým znakem krajiny Holandska. Dále jsme pokračovali do výrobny sýrů a dřeváků. Vyslechli jsme výklad, jak se vyrábí pravý holandský sýr a potom nám předvedli výrobu dřeváků, ale co nás zaujalo nejvíce - byla ochutnávka sýrů a tamního vína.
Odpoledne jsme pak konečně dojeli do úžasného města Amsterdamu. Procházka úzkými uličkami všechny nadchla. Všude byly desítky coffeeshopů a kaváren. Míjeli jsme taky condomerii, která pro nás byla zajímavým zpestřením. Nikdo nikam nespěchal. Na náměstí Dam jsme si prohlédli památník a pokračovali k jednomu z grachtů, kde jsme nasedli na výletní loď, z jejíž paluby jsme sledovali život tohoto zvláštního města. Velice nás zaujalo třípatrové "parkoviště" pro kola, která jsou v Amsterdamu typickém dopravním prostředkem. Po projížďce jsme chtěli navštívit muzeum konopí, ale vstup byl povolen až od osmnácti let, tak jsme se vydali k muzeu van Gogha. Někteří z nás galerii navštívili, jiní se vydali s panem průvodcem zpátky ke květinovému trhu. Tam jsme se všichni po krátkém rozchodu sešli a pokračovali jsme uličkami s výkladem našeho průvodce.  Viděli jsme Královský palác, městskou váhu nebo Oudekerk. Kolem sedmé hodiny jsme dostali osobní volno, takže jsme se rozprchli do víru dění města. Někteří z nás se šli ze zvědavosti podívat do cofeeshoppu, jiní nakoukli do zákoutí ulic s červenými lucernami. Tam jsme s holkami dokonce potkali i průvodce, který se tam snažil pořídit pikantní fotky:). Sraz u autobusu byl ve čtvrt na jedenáct. Potom už jsme se pěkně usadili a vyjeli zpátky domů. Celkově bych tento den hodnotila jako hodně povedený. Amsterdam je krásné město.

Michaela Jarošová, studentka 1. A

Neděle (19. duben 2009)
Poslední minuty volného času najednou ubíhaly strašně rychle. V úterý jsme nasedali do autobusu směr Benelux - a dnes v neděli nasedáme do autobusu směr "Domov, sladký domov". I když po procházce uličkami Amsterdamu, kde si každý z nás připadal jako Alenka v říši divů, asi mnohým z nás už domov tak sladký nepřipadá.
Po náročném dni nás čekala ještě náročná cesta. Sotva jsme se usadili na svá místa, páni řidiči nám pustili film. Naposledy jsem se podívala z okna na holandskou krásu, a pak už mě, i pár lidiček kolem, zmohla únava. Cesta domů naštěstí nebyla tak nekonečná jako cesta tam. Dost by mě zajímalo, jestli se vůbec někdo dodíval na puštěný film.
První zastávka na německé benzinové pumpě znamenala pro mnohé probuzení. Někteří si koupili brzkou snídani v McDonaldu - a mohlo se pokračovat v cestě. Dopoledne jsme vysadili pražské pasažéry na hlavním nádraží. Asi se čtyřhodinovým zpožděním jsme se vraceli do Ostravy, kde na nás čekali naši rodiče. Proběhla předávka zavazadel z autobusu do aut, rozloučení se spolužáky i profesory a hurá domů a šup do postele.
Rodičům i známým jsme dovezli pár dárečků, plno nezapomenutelných vzpomínek, ale to hlavní, že jsme dovezli sebe.

Veronika Karásková, studentka 1. A

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák