Giotto, asi 1266-1337, vlastním jménem Ambrogio di Bondone, italský malíř, sochař a architekt. Autor monumentálních fresek, v nichž jsou hlavním nositelem uměleckého výrazu mohutné, plně plasticky vyvinuté postavy, poprvé po byzantském schematismu zobrazené i z profilu a zezadu v kompozicích chápaných jako dějově i prostorově jednotný výsek skutečnosti. Zakladatel nového malířského slohu, z něhož vyšlo malířství italské renesance.

Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993

Giotto: Snímání Krista s kříže, asi 1304-1313, 230 x 200 cm.
Nejvýznamnějším Giottovým dílem, jež přežilo dodnes, je výzdoba padovské kaple.
Je to cyklus fresek, znázorňujících život Panny Marie a pašijové příběhy;
tvůrce jej namaloval asi v letech 1305-1306. Fresky doslova zaplnily celou kapli.
Giottovo Snímání Krista z kříže - jedna z fresek na severní zdi této kaple - je vyústěním dobrodružství, jež začalo Ducciovým Ježíšem povolávajícím apoštoly. Giotto použil veškerých tvůrčích schopností, aby zobrazil jeden z největších příběhů v Kristově životě. Nikdo se už na obraze netyčí tak jako kdysi Ducciovy či Cimabuovy Madony na trůně; Giotto snesl děj na úroveň lidských očí a s ohromující pravdivostí proměnil povědomou událost v lidsky skutečné, jímavé drama. Místo děje, kterým je na obraze rozlehlé prostranství, překypuje horečnatou činností. Každá z bědujících postav má svoji vyhraněnou charakteristiku a každá se projevuje osobitým způsobem. Matka k sobě tiskne mrtvé tělo; navzdory tragičnosti se plně ovládá, je to žena zdrženlivější než muž (Giotto ji vždy zobrazoval štíhlou a majestátní). Máří Magdaléna pokorně
svírá Ježíšovy nohy a přes slzy vnímá stopy po hřebech. Sv. Jan netají své zoufalství - rozpažil
ruce za záda, jako by úděsné realitě nabídl svou hruď. Starší muži, Nikodém a Josef z Arimatie, postávají stranou, ochromeni žalem; zato družky Panny Marie, které ji podporovaly u kříže,
bědují a - jakoby za ni - roní slzy. Andělé nemohou slétnout na zem potřísněnou krví,
ale lítostivě se pohybují vzduchem.
Hrůza smrti jako by ovanula i osamělý strom bez listí, tyčící se na vyprahlém kopečku.
Temná modř nebe však skrývá tajemnou zář. Vždyť - na rozdíl od utrápených andělů - Giotto a jeho současníci už věděli, že Kristus vstal z mrtvých. Stejná vnitřní jistota je možná i příčinou sebeovládání Panny Marie. A Giotto nutí o čemsi podobném uvažovat i nás.
Jeho mystická jistota, jež se nevzdává před beznadějí výjevu, je cítit z barev i tvarů – vše je průzračné, pevné, celistvé, přímočaré. O šest století později řekl velký francouzský malíř Henri Matisse, že k tomu, abychom pochopili význam Giottova obrazu,
ani nemusíme znát evangelium: pravdu totiž skrývá sám v sobě.

Gotické malířství
Gotické malířství se rozvíjelo v deskových obrazech, knižní výzdobě, v nástěnných malbách a vitrailích. Raně gotický schematismus se obrátil k zobrazení vnější skutečnosti, řešil otázky prostoru, krajiny a vnitřních vztahů postav, objevily se počátky podobizny.

Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák