Lebrunová Elisabeth Vigée, 1755-1842, představitelka neoklasicismu, ale překračovala jeho formální hranice, neboť si libovala ve volnosti baroka a v jeho sytých, kontrastních barvách. Tato půvabná žena se přátelila s Marií Antoinettou. Před revolucí uprchla malířka z Paříže do exilu v Itálii. Roku 1802 se přestěhovala do Londýna, kde vytvořila řadu výtečných portrétů, a do Paříže se vrátila až roku 1805.

Použitá literatura:
Beckettová, W.; Wrightová, P.: Toulky světem malířství, Fortuna Print Praha, 2002

Lebrunová Elisabeth Vigée: Portrét hraběnky Golovinové, 1797-1800, 83 x 67 cm.
Ruská aristokratka na něm působí tak upřímně žensky, až nás to zahřeje;
prosté je gesto ruky i výraz tváře, která se na nás usmívá pod záplavou černých kadeří.
Navzdory všem půvabům je to silná žena – taková, za jakou se považovala i Vigée Lebrunová.

Neoklasicismus
V polovině 18. století se neoklasicismus už jasně prosadil jako nejoblíbenější malířská filozofie. V různé míře si našel cestu do různých národních škol.
V Anglii se projevoval v dílech Reynoldse a jeho následovníků. Velmi významně se uplatnil v Itálii - Řím se totiž stal celosvětovým střediskem neoklasicistního myšlení a přitahoval i takové osobnosti, jako byl první skutečný neoklasicistní malíř Anton Mengs. Jako ucelené umělecké hnutí se neoklasicismus prosadil koncem 18. století také ve Francii.

Použitá literatura:
Beckettová, W.; Wrightová, P.: Toulky světem malířství, Fortuna Print Praha, 2002

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák