Holbein Hans mladší, asi 1497-1543, německý malíř a grafik. Dvorní malíř anglického krále Jindřicha VIII.; autor portrétů významných osobností své doby (Erasmus Rotterdamský, Sir Thomas More). Patří k největším německým malířům své doby a nejvýznamnějším portrétistům vůbec.

Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993

Holbein Hans mladší: Eduard VI. jako dítě, kolem 1538, 57 x 44 cm.
Holbeinův chlapec, který svou urozenost potvrzuje samotným vzhledem.
Přirozeně to není bezejmenný Sas - Holbein tu zobrazil jediného syna mocného
anglického krále Jindřicha VIII. Hans Holbein (1497/8-1543) byl vyškolen v otcově ateliéru
v Augsburgu, ale brzy odešel z rodného Německa do švýcarské Basileje. Právě tam se
seznámil s reformním učencem Erasmem Rotterdamským. Ten mu zprostředkoval vstup do anglických dvorních kruhů, kde Holbein nakonec získal mecenáše v samotném
králi Jindřichu VIII. Chlapcův portrét dokonale odpovídal tehdejšímu anglickému vkusu.
Vznešenou hlavičku zobrazil s udivující přesností a v dětských očích je cosi lstivého, co vzbuzuje strach. Malý Eduard byl mazlíčkem svého obávaného otce - a Holbein ho také mazlivě zobrazil. Působí baculatě, sladce, růžovoučce. Eduard však ve skutečnosti zdravím příliš nepřekypoval, posléze umřel jako patnáctiletý; Holbein ovšem vzdal hold jak jeho zdravému, tak vznešenému vzhledu. Vidíme urozené dítě, velevýznamného syna, o jehož zplození se Jindřich pokoušel
s tak zuřivou touhou, že po sobě zanechal stopy leckde v Evropě. Zdálo by se, že Holbeina,
který se zajímal o osobnostní rysy v lidské tváři, zahnal vzhled tohoto dítěte do úzkých.
Vždyť dítě přece ještě není osobností. Tou se buď stane, anebo ne - a přesně na to se Holbein zaměřil. V měkké, nevyhraněné tváři dítěte už čteme budoucí tvrdost vládce.
Věří, že se z něj stane král - Eduard VI.

Renesance (francouzsky renaissance, it. rinascimento), obnovení, obrození, nový rozkvět. Epocha evropského kulturního a duchovního rozvoje (14. a 16. století) souběžného s náboženskou reformací a navazujícího na antiku, zejména platónské dědictví. Zdůrazňuje světský charakter, racionalismus, individualismus, panteistické tendence a humanismus. Typickými prvky renesančního uměleckého projevu byly harmonie, vyváženost a úsilí o všestrannou dokonalost. Studium antiky v malířství a sochařství bylo doplněno zesíleným zájmem o realitu (anatomie, perspektivní konstrukce, reálná příroda, městský a intimní interiér). Nauka o proporcích dospěla k souboru zákonů ovládajících umělecké dílo. Z Itálie (Leonardo da Vinci, Tizian, Rafael, Michelangelo), kde se renesance před polovinou 16. století obrátila v manýrismus, se rozšířila dále do Evropy – do Německa (A. Dürer, L. Cranach) a Nizozemí (J. van Eyck, R. van der Weyden).

Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák