24. říjen 1648

24. října 1648 byla podpisem vestfálského míru ukončena třicetiletá válka.

Radnice v německém Münsteru, kde roku 1648 došlo k uzavření míru mezi rakouskými
Habsburky a jejich spojenci na jedné straně a Francií na straně druhé.
Tato dohoda byla součástí vestfálského míru.

Vestfálský mír
Nastal toužebně vyhlížený mír. Po válce trvající déle než tehdejší statisticky průměrný život zmlkly konečně zbraně - totiž přehlédneme-li, že ne tak docela. Závěr roku 1648 přinesl zubožené Evropě nepochybně úlevu. Ale co znamenaly vestfálské dohody pro český stát?
Ačkoli nebyl vojensky poražen, prohrál svou věc na celé čáře. Vývojový trend našich národních dějin se výrazně pootočil, a to nikoli příznivým směrem. V Praze třicetiletá válka v květnu 1618 začala, v Praze počátkem listopadu 1648 skončila: mírové dohody už byly slavnostně stvrzeny, ale tady se ještě urputně střílelo. Ti, kdož do zápasu zprvu lokálního kdysi vstupovali, byli už vesměs na pravdě boží. Boj končila generace znající hlavně krev a pustošení, generace otrlá i zubožená, vyrostlá takřka bez škol, bez víry a ideálů. Jejich oběť bude celoživotní. Dokud tato generace neopustí svět, bude atmosféra v naší zemi, ba ve velké části Evropy poznamenána zostřenou surovostí a bezcitností. Prostředky duchovní obnovy, misionářstvím vzdělaných jezuitů počínaje a plamennými výboji barokní kultury konče,
budou předlouho dosahovat jen hubených výsledků, protože se budou obracet k vyprahlým srdcím a otupělým mozkům. Velké celokontinentální násilí teď bude pokračovat v malém.
Silnice budou krajně nebezpečné. Práce na polích se na léta stanou riskantními. V kdejakém temném zákoutí bude číhat smrt. V loupežích, v organizovaných přepadech povozů či samot, ve vraždách kvůli košili či ovci a v jiných projevech devastace lidství bude doznívat drsná třicetiletá zkušenost války jako všedního dne.

Text převzat z:
Petr Hora-Hořejš/Ilustrace: Jiří Běhounek: Toulky českou minulostí 4 /Od bitvy na Bílé hoře (1620) do nástupu Marie Terezie (1740)/, Baronet, 1995

Jednání v Münsteru.

Leták oznamující ukončení třicetileté války.

Nekonečná válka
Nekonečná válka vysilovala všechny zúčastněné strany. Touha nějak ji skončit vzrůstala. Už od roku l641 se na nejrůznějších diplomatických úrovních konaly pokusy najít cestu k míru. Určitější podoby nabyla rokování v roce 1644, kdy habsburská delegace začala oficiálně vyjednávat s Francouzi v Münsteru a se Švédy v Osnabrücku. V obou vestfálských městech se sice slovo mír skloňovalo ve všech pádech, avšak bez viditelného pokroku. Habsburská strana svéhlavě trvala na požadavku, aby římskoněmecká říše, válkou fakticky rozpolcená, vystupovala jako celek. Teprve po nezdarech na frontě císař Ferdinand III. ustoupil a od roku 1645 se jednání zúčastnili i zástupci jednotlivých říšských zemí. Švédové přišli s programem všeobecné amnestie a zejména návratu k politickým poměrům, jaké existovaly v roce 1618, tedy před vypuknutím války. K tomuto plánu upínala naděje česká emigrace. Návrat k předbělohorským poměrům by přece znamenal i její návrat do vlasti a k vyvlastněným majetkům. Takové řešení bylo ovšem nepřijatelné nejen pro Habsburky, ale i pro ty, kdož se před lety konfiskátů zmocnili. V českém státě už panovaly nové vlastnické, politické i náboženské poměry. O návrat exulantů vlastně už nikdo nestál, jejich svazky s vlastí byly zpřetrhány. Právě otázka střední Evropy byla důvodem, proč zejména Švédové i po roce 1645 vedli válku dál, s novou rozhodností a silou. Jen úplná porážka mohla Habsburky přimět k povolnosti. Leč veškeré úsilí bylo marné. Při uzavření vestfálského míru byla pak věc českých exulantů obětována.

Text převzat z:
Petr Hora-Hořejš/Ilustrace: Jiří Běhounek: Toulky českou minulostí 4 /Od bitvy na Bílé hoře (1620) do nástupu Marie Terezie (1740)/, Baronet, 1995

Přísaha představitelů válčících států po podepsání Vestfálského míru.

Údaje o ztrátách
Údaje o ztrátách v letech 1618-1648, ať už ekonomických, nebo lidských, se v historické literatuře velmi okatě liší a my nemáme možnost je zpřesnit. Třicetiletá válka se odehrála ještě v předstatistické éře. Žádná komplexní šetření typu sčítání lidu se ani před válkou ani vzápětí po ní nekonala, takže fakta se konstruují z dílčích pramenů, například z berních soupisů, případně se navzájem konfrontují a vyhodnocují sdělení kronik, úředních záznamů apod. Pokud jde o ztráty na lidských životech, starší literatura (Balbín, Denis, kroniky) měla tendenci vidět důsledky války příliš černě. Běžně se tvrdilo, že asi ze 3 milionů lidí zahynulo nebo emigrovalo kolem tří čtvrtin z celkového počtu a že v Čechách a na Moravě žilo po roce 1648 pouze kolem 800 tisíc obyvatel. Novodobí historikové odhadují populační úbytek na pouhou čtvrtinu, méně kritičtí na třetinu předválečného stavu: 1,3-1,5 milionu obyvatel prý bylo v Čechách, 0,65 milionů na Moravě roku 1618. Asi 1,1 milionu v Čechách a 0,5 milionu na Moravě zůstalo po roce 1648 (k tomu kolem 1 milionu ve Slezsku). Soudobý odhad tvrdí, že průměrný počet obyvatel na 1 km čtvereční klesl z původních 29 na 21 osobu. K předválečným populačním počtům se prý Čechy a Morava vrátily až koncem 17. století. Například v kolektivním popularizačním díle Věk starý a nový (1985) přijímá Aleš Skřivan staré údaje a tvrdí, že v některých oblastech klesl počet obyvatel o 60-80%, přičemž české země neměly v polovině 17. století víc než 800 000 obyvatel.

Text převzat z:
Petr Hora-Hořejš/Ilustrace: Jiří Běhounek: Toulky českou minulostí 4 /Od bitvy na Bílé hoře (1620) do nástupu Marie Terezie (1740)/, Baronet, 1995

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák