8. říjen 1848

8. října 1809 byl hrabě Klemens Wenzel Metternich jmenován ministrem zahraničních věcí Rakouska. V této funkci ovlivňoval dějiny Evropy až do revolučního roku 1848.

Metternich Klemens Wenzel, 1773-1859, rakouský politik. Od 1809 ministr zahraničí, 1810-1848 státní kancléř. Snažil se udržet integritu Rakouska za napoleonských válek (spojenectví s Francií sňatek Marie Luisy s Napoleonem I.) a obnovit jeho velmocenské postavení. 1813 přešlo Rakousko pod jeho vlivem na stranu protifrancouzské koalice a bylo rozhodujícím činitelem na vídeňském kongresu 1814-15. Spoluzakladatel Svaté aliance. 1848 uprchl před revolucí do zahraničí.

Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993

Hrabě Klemens Wenzel Metternich.

Symbol doby: rakouský kancléř kníže Metternich
Symbolem období takzvané restaurace a obnovení rovnováhy sil v Evropě mezi léty 1815 a 1848 byl jistě kníže Metternich. Klemens Wenzel Lothar Metternich se narodil roku 1773 v Koblenci. Vyrůstal ve šlechtickém prostředí v Porýní. Jeho otec byl diplomatem trevírského dvora. Po obsazení Porýní francouzskou republikánskou armádou v roce 1794 se s otcem odebral do Vídně a vstoupil do diplomatických služeb habsburské monarchie. Oženil se s bohatou moravskou šlechtičnou kněžnou Eleonorou Kounicovou, vnučkou bývalého kancléře čtyř císařů Václava Antonína Kounice, který vlastnil slavkovský zámek na Moravě. Metternich vykonával nejdříve úřad vyslance, postupně v Drážďanech, Berlíně a Paříži. V letech 1809-1848 byl rakouským ministrem zahraničí, roku 1821 se stal rakouským státním kancléřem. Roku 1813 byl povýšen do dědičného knížecího stavu. Obratnou politikou (například na jeho radu bylo po porážce Rakouska v roce 1809 zpečetěno nové spojenectví s Francií svatbou rakouské arcivévodkyně Marie Luisy s císařem Napoleonem) se mu podařilo udržet náklonnost jak císaře Napoleona I., tak ruského cara. Po Napoleonově neúspěšném ruském tažení zaujal nejdříve neutrální vyčkávací postoj a teprve v roce 1813 vstoupil do nové protinapoleonské koalice, která zvítězila v říjnu 1813 v "bitvě národů" u Lipska a posléze obsadila i Paříž. Od podzimu 1814 do léta 1815 pořádal ve Vídni mezinárodní kongres, který nově upravil poměry v Evropě a významně posílil moc východních konzervativních monarchií. Jeho politickým přesvědčením bylo tvrzení, že "jedině panovníkům přísluší řídit osudy národů a že knížata nejsou za své jednání nikomu zodpovědna kromě Boha". Podpořil carovu myšlenku vzniku Svaté aliance jako spojenectví tří křesťanských panovníků proti revoluci, liberalismu a nacionalismu. Jako strážce nového evropského pořádku uskutečnil se svolením a s pomocí ostatních panovníků "trestné výpravy" za účelem rychlého pokoření revolučního hnutí na Apeninském poloostrově a ve Španělsku. Systém Svaté aliance vydržel s přestávkami až do krymské války (1853-1856), ačkoli samotného Metternicha smetla z politického jeviště Evropy i Rakouska revoluce na jaře 1848. Zemřel ve Vídni v roce 1859. V Čechách vlastnil západočeská panství Kynžvart a Plasy, kde je pochován.

Text převzat z:
Čornej, P. a kol.: Dějiny pro gymnázia a SŠ 3, Novověk, SPN Praha, 2005

Metternichovský absolutismus, politické poměry v Rakousku 1815-48; systém zavedený K. W. Metternichem k udržení absolutismu, opřený o cenzuru, policii, armádu. Odstraněn revolucí 1848.

Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993

V habsburské monarchii ztělesňoval myšlenku společenského pořádku Klemens Wenzel Lothar Metternich, od roku 1809 ministr zahraničních věcí a poté dlouholetý kancléř.
Metternich, předseda Vídeňského kongresu a spolutvůrce Svaté aliance, s pomocí policejního dozoru zklidnil až znehybnil politické poměry v habsburské říši, takže se hovoří o období Metternichova absolutismu. To však neznamená, že by významný politik postrádal lidské vlastnosti. Neskrýval kulturní sklony ani vášnivý vztah k ženám, zvláště pak ke krásné Kateřině Vilemíně Zaháňské, známé "paní kněžně" z Babičky Boženy Němcové.

Revoluční rok 1848.
Hrabě Metternich utíká z Vídně.
Dobová karikatura.

Rodinná hrobka Metternichů.

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák