Marka Šimoňáka
 |
e-mail: |
2. prosinec 1848
2. prosince 1848 se František Josef I. stal císařem rakouským.
František Josef l. z habsbursko-lotrinské dynastie., 1830 až 1916, od 1848 rakouský císař, český (nekorunovaný] a uherský král. Přívrženec absolutistické formy vlády a centralismu, opírajícího se o silnou armádu, byrokracii a součinnost s katolickou církví. Po 1859 donucen k reformám habsburského soustátí, 1861 souhlasil se zavedením parlamentního systému, 1867 se habsburská říše přeměnila na principu dualismu v Rakousko-Uhersko. Koncem života byl vmanévrován do situace, vedoucí k vypuknutí 1. světové války.
Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993
Mladý císař František Josef I.
František Josef I. nastoupil na císařský trůn
O panovnické dráze Františka Josefa I. rozhodla revoluce v roce 1848. Po abdikaci Ferdinanda I. měl na trůn nastoupit jeho bratr František Karel. Ten ale vyhověl prosbám své manželky Žofie a postoupil trůn svému synovi Františku Josefu I., který díky svému vzdělání měl i předpoklady pro vládnutí. Kromě němčiny, francouzštiny a italštiny dobře uměl i maďarsky a česky. A tak po abdikaci svého nesvéprávného strýce Ferdinanda I. přímo v sále olomouckého arcibiskupského paláce, usedl 2. prosince 1848 na trůn právě tehdy 18letý František Josef I. a vydržel na něm dalších 68 let.
Od počátku své vlády se pak nový císař opíral o rakouského ministerského předsedu Felixe knížete Schwarzenberga a s jeho pomocí potlačil revoluční hnutí roku 1848 a obnovil tak velmocenské postavení Rakouska v italské a německé oblasti. Změny čekají i vnitřní politiku. Císař František Josef I. odvolal ústavu, obnovil absolutistické zřízení a sám v roce 1852 převzal veškerou moc do svých rukou.
Českou korunu František Josef I. nikdy nepřijal
"Český národ nikdy nedokázal císaři odpustit, že nepřijal českou korunu. Když se dnes podíváme na různá historická vyobrazení českého krále Františka Josefa, tak zjistíme, že je vedle něj vždy položena česká koruna, kterou nikdy neměl na své hlavě," uvedl ve vysílání ČT24 historik Národohospodářské fakulty VŠE Pavel Szobi.
František Josef I. českým politikům slíbil, že tak jako uherským králem se nechá korunovat i králem českým. To by však znamenalo akceptaci české autonomie uvnitř Rakouska, což se nelíbilo německy mluvícím českým obyvatelům ani uherským politikům.
Nedostatek politických zkušeností zapříčinil Františkovy zahraničněpolitické neúspěchy. Ty nakonec po roce 1866 znamenaly několik prohraných válek a liberalizaci rakouského politického zřízení a tudíž v roce 1867 i tzv. rakousko-uherské vyrovnání, v němž císař souhlasil s principem dualismu. Monarchie tak byla rozdělena na dvě části, měla dvě hlavní města a dva oddělené parlamenty a komplikovaný systém společných a samostatných ministerstev. Rakousko-uherské vyrovnání ale říši Habsburků neupevnilo a vedlo ke stále silnějšímu růstu nacionalismu u podrobených národů a v konečném důsledku pak zapříčinilo zánik říše.
Po roce 1893 rakousko-uherské vlády čelily stále silnější vlně nacionalismu národů říše a císař František Josef I. pak plnil důležitou integrující úlohu - mezi lidmi byl oblíben, stal se symbolem tradice a zárukou spravedlnosti.
V roce 1907 je v Rakousku-Uhersku zavedeno všeobecné volební právo a přibližně ve stejné době začíná říše uskutečňovat své ambice na velmocenské ovládnutí Balkánu, kde však naráží na ambice další velmoci, Ruska. O rok později pak dochází k anexi Bosny a Hercegoviny, která vyvolá vážnou mezinárodní krizi. Ta o šest let později vyvrcholí sarajevským atentátem na následníka rakouského trůnu Ferdinanda d´ Este a vypuknutím první světové války. Uprostřed války pak císař František Josef I., 21. listopadu roku 1916, umírá, pohřben je v kapucínské kryptě ve Vídni.
Zdroj:
Internet - více zde
František Josef I. v datech.
František Josef I. (* 18. 8. 1830, + 21. 11. 1916 Vídeň) - rakouský císař, český a uherský král z dynastie habsbursko-lotrinské.
V sobotu 2. prosince 1848 se v Olomouci sešlo reprezentativní shromáždění nejvyšších politických a vojenských činitelů habsburské monarchie. Císař Ferdinand na něm nejprve oznámil, že se vzdává trůnu. Překvapené publikum se poté z úst předsedy vlády dovědělo, že císařův bratr František Karel se vzdává následnictví ve prospěch svého osmnáctiletého syna Františka, který byl zvláštním listem prohlášen za plnoletého. František, nyní už František Josef I., pak pohnutě poděkoval odstupujícímu strýci a slavnostní akt byl ukončen. Rakousko mělo nového císaře.
František Josef I., jeden "z nejvýznamnějších a přitom nejméně osobitých vládnoucích monarchů 19. století" (O. Urban), vládl rekordních 68 let. Byla to doba, kdy v jeho říši došlo k převratným společenským přeměnám: zániku feudalismu a nastolení kapitalistického panství, dovršení průmyslové revoluce a nové vědecko-technické revoluce, nástupu a rozmachu dělnického hnutí. K výrazným změnám došlo i v mocenských vztazích na evropské scéně. Nedá se však říci, že by tyto změny odpovídaly představám, úmyslům a snahám vládce habsburské monarchie. Když se mladý císař ujímal vlády, byly jeho představy o budoucnosti monarchie, sdílené společně s ministerským předsedou Schwarzenbergem, velmi smělé: Rakousko jako prvořadá evropská velmoc stojící v čele německých států. Vojenské porážky u Solferina (1859) a Hradce Králové (1866) tyto plány pohřbily a Rakousko-Uhersko (od 1867) se časem stalo jen slabším spojencem německého císařství. Spolu pak rozpoutaly válku, která přivodila jeho pád, pouhé dva roky po smrti Františka Josefa.
František Josef I. sice vládl v době převratných změn, které přinesla druhá polovina 19. století, avšak svou výchovou a duchovním založením patřil století předcházejícímu. Byl přesvědčen, že panovník "svým národům" vládne "z boží vůle". Z toho vyplývala představa o výlučném a nadřazeném postavení císařského majestátu i neotřesitelné sebevědomí panovníka. Nejlépe mu vyhovoval absolutistický způsob vlády, nastolený na počátku 50. let a spojený se jménem A. Bacha. Tehdy psal nadšeně matce, že byl učiněn velký krok kupředu, neboť konstitucionalismus byl hozen přes palubu a "Rakousko nemá víc než jednoho pána".
Když porážka u Solferina prokázala neschopnost absolutismu a v říjnu 1860 byl nucen změnit formu vlády, utěšoval se tím, že říše "sice dostane trochu parlamentního života", ale moc že zůstane pevně v jeho rukou. Nezabránil však přeměně monarchie v konstituční stát a jen těžko se smiřoval s úlohou konstitučního panovníka. Docílil však toho, že nikdy nebyl jen formální hlavou státu, ale vždy zůstával rozhodujícím mocenským činitelem.
Chyběla mu velkorysost, fantazie a tvůrčí odvaha. Nebyl proto reformátorem ani iniciátorem velkých společenských přeměn. Ty se prosazovaly více méně proti jeho vůli. Byl konzervativní a řešil jen ty otázky, které nebylo možné v zájmu zachování a udržení chodu monarchie neřešit, ustupoval jen silnému tlaku, tam kde to bylo nutné. Projevoval však při tom značnou bystrost a politickou obratnost. A tak se stalo, že ve "vnitřně velmi neklidné říši" se sice velmi často měnily vlády (za dobu jeho panování se vystřídalo 27 vlád), ale majestát císaře zůstával nedotčený. Nechuť císaře k novotám rostla s přibývajícími léty. A je snad charakteristické, že nikdy nepoužil automobilu a odmítal telefon i další technické vymoženosti doby. V mládí se jako panovník cítil být i vojevůdcem. Ale porážka u Solferina, kterou rakouská armáda utrpěla pod jeho velením, tento středověký postoj změnila. K armádě, v níž právem spatřoval spolehlivou oporu dynastie, si však zachoval zvláštní, velmi vřelý vztah. A jako "nejvyšší vojenský pán" chodil, až na několik výjimek, v uniformě. Řadu velitelských míst také obsadil svými příbuznými - například bratranec arcivévoda Albrecht byl v roce 1866 velitelem jižní armády v Itálii. Navíc je znám velký vliv, který měl na stárnoucího mocnáře šéf generálního štábu Conrad von Hötzendorf.
František Josef I. měl silně vyvinutý smysl pro povinnost a panovnickému poslání podřídil celý svůj život. Stal se pracovním strojem, který podle přísně vypracovaného režimu přijímal hodnostáře i úředníky a pečlivě, s byrokratickou přesností "vyřizoval spisy". Přísně dbal na dodržování všech předepsaných forem života u dvora. Měl smysl pro detaily a vynikal skvělou pamětí. Soukromý život se rozplynul v císařském majestátu. Neměl přátel a styky s příslušníky rodiny byly až na výjimky chladně zdvořilé. Jediným jeho soukromím byla přítelkyně, herečka Kateřina Schrattová, která se více než třicet let těšila přízni a důvěře panovníka. Osobní život Františka Josefa byl tragicky poznamenán sebevraždou jediného syna, korunního prince Rudolfa (1889), a zavražděním manželky Alžběty (1898) duševně chorým italským anarchistou Lucchenim.
Vládce mnohonárodnostní monarchie nikdy plně nepochopil stěžejní problém své říše, národnostní otázku. Cítil se "německým říšským knížetem" a nedovedl si představit, že by říše mohla být spravována jinak než německy. Nebyl však nepřítelem Čechů a pro klid v říši byl ochoten splnit některé jejich požadavky. Většinou však tomu zabránil odpor německých a maďarských politiků, který měl větší váhu než nároky Čechů. Jako mladý panovník nebyl v Čechách oblíben a veřejnost i politici mu to při návštěvách v Praze v roce 1858 a 1868 dali zřetelně najevo. Jako stařičký mocnář, ztělesňující desetiletí poměrně stabilního vývoje, byl již veřejností přijímán vlídněji. Když v roce 1901 otvíral v Praze nový most (dnes Legií), byla zveřejněna fotografie, na níž se svým průvodem kráčí po novém mostě, s doprovodným titulkem - Procházka na mostě. Z toho vznikla v Čechách rozšířená přezdívka císaře - František Procházka.
Hlaváč B.: František Josef I. Život, povaha, doba, Praha 1933; Urban O.: František Josef I., Praha 1991; Sked A.: Úpadek a pád habsburské říše, Praha 1995
Použitá literatura:
Jana Honzáková: Slovník KDO BYL KDO do roku 1918, Libri Praha, 1996, Internetová verze - více zde
Miklós Barabás, portrét mladého císaře Františka Josefa I., 1853,
olej na plátně, Maďarské národní muzeum, Budapešť.
Císařovna Alžběta (Sisi) Rakouská.
Obraz od Franze Xavera Winterhaltera, 1865.
Císař František Josef I. na fotografii z roku 1915.
Návrat na začátek stránky
©, Marek Šimoňák
Dnes je ,
je přesně:
a svátek má:
|
Historický kalendář
|
|
Virtuální galerie
|
|
Architektura
|
|
Slavné a významné dny v historii
|
|
Historie olympiád
|
|
Slavné okamžiky v dějinách sportu
|
