18. leden 1409

18. ledna 1409 vydal Václav IV. Dekret kutnohorský. Tímto dekretem omezil vliv cizinců na pražské univerzitě.

Dekret kutnohorský, zákon vydaný 18. 1. 1409 českým králem Václavem IV. v Kutné hoře; nově upravoval poměry na pražské univerzitě: českému národu přiznával při rozhodování 3 hlasy, cizím národům (bavorskému, saskému a polskému) pouze 1 hlas, čímž obrátil dosavadní relaci. Tím vpodstatě odevzdal univerzitu pod kontrolu husitsky orientovaných mistrů. Cizí, převážně němečtí studenti a učitelé na protest opustili Prahu.

Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993

Notářský ověřený opis tzv. Dekretu kutnohorského pořízený pro Jana Husa 18. září 1414.

Proč Václav IV. vydal Dekret kutnohorský
Začíná léto roku 1409 a s ním i nebývalý exodus téměř jednoho tisíce převážně německých mistrů a studentů pražského vysokého učení na univerzity v okolních zemích Evropy. Rozzlobený král Václav IV. je obvinil z protivení se svrchovanosti českého panovníka a ze spiknutí proti království. Listem daným na Žebráku 28. června 1409 je prohlásil za vyhnance se všemi důsledky, které z tohoto rozhodnutí vyplývaly, včetně zbavení hodností získaných na pražské univerzitě.
To vše a lavinu dalších událostí spustila jediná listina z ledna téhož roku, kterou dnes známe pod názvem Dekret kutnohorský. Na první pohled měla jen změnit rozhodovací práva na pražské univerzitě. Její dosah byl ovšem daleko větší.
"Václav, z boží milosti Římský král, vždy rozmnožitel říše, a král Český.
Ctihodní oddaní milí! Ačkoli všeobecně jsme povinni pečovati o prospěch všech lidí vůbec, přece nemáme jim přáti do té míry, že by snad prospěch těch, kdo získali si jisté výhody se zřetelem k místu a času neb z jiných příčin, byl na úkor a škodu těm, kdo jaksi osudem jsou s námi spojeni..." Těmito slovy začíná královský dekret Václava IV. (1361-1419), který byl s největší pravděpodobností sepsán na některém z jeho oblíbených hradů, ale vyhlášen a datován byl 18. ledna 1409 na králově sídle ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře.
Už 9. května 1409 bylo zřejmé, že jakékoliv protesty proti královskému dekretu jsou bezpředmětné. Toho dne totiž králův zmocněnec Mikuláš Augustinův řečený Bohatý za přítomnosti staroměstských konšelů a ozbrojeného doprovodu odebral z vůle krále z rukou dosavadního rektora Mistra Henninga Baltenhagena univerzitní insignie. Shromážděné akademické obci také oznámil, že rektorem vysokého učení je od této chvíle Zdeněk z Labouně a děkanem artistické fakulty Šimon z Tišňova.
Odcházející příslušníci akademické obce mířili na okolní univerzity do Vídně, Krakova, Heidelbergu, Kolína nad Rýnem, Erfurtu a také na univerzitu v Lipsku, založenou bezprostředně poté, co Dekret kutnohorský vešel v platnost. V Praze zůstali jen mistři a žáci, kteří z hlediska zemské příslušnosti, tedy bez ohledu na mateřský jazyk, náleželi k českému království. Právě v jejich prospěch byl královskou listinou změněn poměr rozhodovacích hlasů čtyř národů zastoupených na univerzitě - tedy českého, saského, bavorského a polského.
Oproti původnímu poměru 1:3 (stanovenému při založení univerzity Karlem IV.) nyní česká akademická obec získala tři rozhodující hlasy, zatímco na ostatní tři národy zbyl hlas jediný.
Bylo by naivní domnívat se, že králova vůle byla projevem jeho národnostního cítění. Václav IV. v tuto chvíli potřeboval bezpodmínečnou oddanost univerzity Koruně, což mu mohla zaručit jen převaha českých mistrů při rozhodování. Stejně tak by bylo naivní předpokládat, že českou univerzitní obec při prosazování změny řízení univerzity vedl pouze čistý entuziasmus. Na akademické hodnosti se totiž v té době vázaly výnosné prebendy církevní i světské, které si - díky rozvržení rozhodovacích hlasů - dosud přisvojovali především němečtí mistři.
Příběh listiny datované v Kutné Hoře 18. ledna 1409 má tedy mnohem širší a mnohem méně přehledné společenské pozadí, než se na první pohled může zdát. Zdaleka nejde jen o události odehrávající se uvnitř českého království. Text dekretu odráží i děje, které poznamenaly Evropu na přelomu 14. a 15. století.
Především evropský kontinent vřel sporem o papežské schizma. Za Kristova náměstka na zemi se najednou vydávali nejprve dva, posléze tři papežové, podporovaní různými mocenskými skupinami a koalicemi (byl to Benedikt XIII. sídlící v Avignonu, římský papež Řehoř XII. a v roce 1409 zvolený milánský arcibiskup, který přijal jméno Alexandr V.).
Tento boj zasahoval středověkou společnost mnohem víc, než si dnes dokážeme představit. Zatímco Svatá stolice a její jednotlivé frakce se snažily uzurpovat nejen absolutní moc duchovní, ale také moc světskou, tj. vládu nad evropskými panovníky (to je také základní podtext papežského schizmatu), obecný lid byl jitřen reáliemi, které se neztotožňují s textem bible. Hamižnost, kupčení, rozmařilost a nemravnost byla častým projevem života vysokých představitelů církve.
Prostí věřící, kteří se kromě jiných strázní opakovaně ocitali tváří v tvář epidemiím moru, potřebovali jistoty ve víře a následně i jistotu spasení po smrti. Nahlédneme-li jenom do českých letopisů, tak s černou smrtí, ale i s jinými typy epidemie (např. hladomorem z neúrody) se opakovaně setkáváme v letech 1390, 1391, 1394, 1395. A podobná byla situace i v ostatní Evropě. Permanentní ohrožení křesťanského života, ale i nebezpečí nenadálé smrti, která pro středověkého člověka znamenala věčné zatracení, se promítá do stále silnějšího volání po reformě církve, tak jak je zformuloval oxfordský teolog John Wycliffe (asi 1320-1384).
Odsuzoval prodej odpustků, křížové výpravy, které považoval jenom za důvod k plenění a loupení, volal po návratu církve k evangelické chudobě i po odsouzení papeže coby antikrista, který odvádí obecnou církev od Písma. Wycliffe měl řadu příznivců i mezi českými mistry na pražské univerzitě. Ale to byla jenom jedna strana odehrávajícího se procesu.
Na straně druhé se nejistota a rozčarování z doby odrážejí i ve sporech, jejichž kořeny jsou zcela světské. V Čechách po letech prosperity za panování Karla IV. představuje vláda jeho syna hospodářské svízele. Nejenže loupeživé družiny pod záštitou mnoha urozenců ohrožují pocestné a kupce na cestách, ale kvůli králově slabosti a zoufalé snaze vyhnout se konfliktům narůstá vliv neurozených králových milců (např. královského podkomořího Zikmunda Hulera).
To později vedlo k otevřenému vzdoru šlechty sdružené proti králi do tzv. Panské jednoty, která šla tak daleko, že dvakrát krále zajala a uvěznila (1394, 1402). A 11. června 1397 dokonce nespokojená šlechta na zasedání královské rady na Karlštejně povraždila čtyři oblíbené rádce Václava IV. Burcharda Strnada z Janovic a na Vožici, Štěpána z Opočna, Štěpána z Martinic a velmistra řádu johanitů Markolta z Vrutic.
Svou roli navíc sehrál i dynastický spor, ambice mladšího Václavova bratra, uherského krále Zikmunda Lucemburského. Ten měl zálusk na římskou královskou korunu, o kterou se přeli Václav IV. a Ruprecht Falcký, a svým přáním se vůbec netajil. V této situaci král oslabený jak ve vlastní zemi, tak v zahraničí věru potřeboval každý hlas, který by ho podpořil.
Král do určité míry podporoval reformní skupinu mistrů na pražské univerzitě, kterou představoval právě Jan Hus, Štěpán z Pálče, Jakoubek ze Stříbra, Jeroným Pražský, ale také vynikající znalec práva Jan z Jesenice. Možná se tu uplatnil vliv královy druhé ženy Žofie Bavorské, která obdivovala Husova kázání v Betlémské kapli. Ale v určitých okamžicích se Václav IV. náhle postavil proti reformátorům. Například v průběhu okázalého univerzitního hádání o Wycliffa a správnost jeho tezí v prvních dnech ledna 1409. Tehdy král dokonce pohrozil Husovi a Štěpánovi z Pálče hranicí, pokud budou nadále vyvolávat rozbroje na univerzitě.
Vzrůstající radikalismus univerzitních mistrů ho mohl vážně ohrozit. Vždyť jak by to vypadalo, kdyby svůj spor o římskou korunu na půdě církevního koncilu v Pise opíral o intelektuály podezřelé z kacířství! Unavovaly ho léta trvající spory na univerzitě, a proto také první předložený návrh na změnu univerzitního řádu odmítl.
Jenomže Václav IV. se bez zázemí univerzity, které by podporovalo jeho právo na titul římského krále, nemohl obejít. Nemohl spoléhat na německé mistry, kteří reformním snahám nebyli nakloněni a navíc svou národní příslušností byli přece jenom silněji vázáni k německému vzdorokráli Ruprechtovi Falckému. Nepochybně tento pragmatický důvod - zajistit si jednoznačnou loajalitu - při králově rozhodování o požadavcích českých mistrů převážil.
Laické veřejnosti je pravděpodobně méně známa skutečnost, že ještě po vydání Kutnohorského dekretu král váhal, zda se rozhodl správně, protože už 6. února 1409 se na něho obrátili němečtí mistři se žádostí o zachování prastarého univerzitního pořádku. Dokonce navrhovali kompromisní rozdělení univerzity na českou a německou. Václav IV. jim přislíbil žádost zvážit a případně jim i vyhovět.
Osud Dekretu kutnohorského visel na vlásku. Právě v tomto okamžiku Jan z Jesenice přišel se svou Obranou dekretu (Defensio mandati regis Wenceslai), v níž dokazuje, že královo rozhodnutí je zcela v souladu s právem, neboť král má výlučné právo vládnout na svém území, je povinen starat se o prospěch jeho obyvatel víc než cizinců. Král tedy necouvl.
Vyhlášení Dekretu kutnohorského 18. ledna 1409 a jeho praktické uvedení v život 9. května 1409 znamenalo posílení českého vlivu na pražském vysokém učení. Stalo se jakýmsi ideologickým národním programem. Mělo však také negativní důsledky, které se začaly postupně projevovat.
Vypuzení mistři vyvolali proti českému království (především v německých zemích Římské říše) nenávistnou kampaň, která ovlivnila nezájem o studium i o vědecké působení v Praze. A podryla ovšem také už tak vratkou mezinárodní pozici českého krále, takže hlavní důvod, proč na požadavky českých mistrů přistoupil, se ukázal jako naprosto špatná kalkulace.
Kampaň vypuzených vedla k izolaci, a tím pádem i k úpadku prestiže univerzity. A husitská revoluce, která vbrzku následovala a přinesla hospodářský rozvrat království, tento sestupný trend jenom urychlila. Univerzita se stala pouhým zemským ústavem, na kterém z původních čtyř fakult na konci 14. století (artistické, juristické, teologické a medicínské) zůstala zachována jenom ta první.
Navíc se univerzita od ostatní Evropy izolovala i v otázce náboženského vyznání, což vrhalo velice nepříznivé světlo na reformní skupinu pražských mistrů, která bohužel nedokázala pro svůj program nápravy křesťanstva získat pozitivní mezinárodní ohlas, a tedy i podporu. Husova osobní spoluúčast na králově rozhodnutí nepochybně ovlivnila atmosféru jednání Kostnického koncilu ve sporu s českým kazatelem, jenž zdaleka nebyl nekritickým hlasatelem tezí Johna Wycliffa.
Konec pražského univerzitního mistra je obecně znám. A Husův osud nebyl zdaleka jediný, který lavina spuštěná jednou královskou listinou dramaticky ovlivnila...

Autor: Jan Tůma
Převzato z týdeníku Právo z 17. ledna 2009

Arkýř královské kaple z konce 14. století ve Vlašském dvoře,
který byl královským sídlem v Kutné hoře.

Miniatura z Bible Václava IV. připomíná podobu českého krále.

Papež mezi nevěstkami – tak protipapežskou agitaci zaznamenal
Jenský kodex z počátku 16. století.

Klementinský sborník – miniatura zobrazující udělování svátosti oltářní.

Zobrazení pozdně středověké představy nelítostné smrti
v podobě lučištníka na koni a žnečky s kosou.

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák