2. leden 1793

2. ledna 1793 došlo k druhému dělení Polska mezi Prusko a Rusko.

Vnitřní rozklad polského státu
Vnitřní politická rozpolcenost země, patrná především na šlechtickém sněmu, znemožňovala zavést v polském státě jakékoli progresivní státotvomé změny, které by zvýšily jeho odolnost proti vnějšímu nebezpečí. Na sněmu a nakonec i na bitevních polích se střetávaly tři protichůdné politické tábory a zároveň tři koncepce budoucnosti Polska. První šlechtický politický tábor představovali takzvaní tvrdohlaví vlastenci, tedy vesměs velcí magnáti, kteří si přáli učinit z Polska volnou federaci polonezávislých knížectví s velmi okleštěnou nebo vůbec žádnou královskou mocí. Druhý tábor tvořili republikánští a konstituční vlastenci, kteří si uvědomovali, že americký model federativní republiky je sice krásný ideál, ale v polských podmínkách zcela neuskutečnitelný. Jejich vizí byla silná konstituční monarchie s propracovanou ústavou, která by zaručovala především svobodu jednotlivce. Jimi chvatně schválená ústava z 3. května 1791, zaručující úplnou náboženskou svobodu, byla však těžko přijatelná pro většinu bohaté konzervativní šlechty. Proto také záhy ztroskotala. Třetí tábor se shlukl kolem posledního polského krále Stanislava Augusta a zpočátku se přikláněl ke konstituční monarchii. Rovněž podporoval zrušení polsko-litevského dualismu a plánoval sociální ústupky ve prospěch měšťanstva a sedláků. Byl však ve výrazném vleku politiky ruské carevny Kateřiny II. Podpora ruské politiky a odpor k progresivní ústavě z 3. května 1791 nakonec uspíšily druhé dělení Polska, vypuknutí protiruského povstání, následný zásah Ruska a Pruska a konečný zánik polského státu. Polský stát zmizel na více než jedno století z mapy Evropy.

(Piotr S. Wandycz, Střední Evropa v dějinách od středověku do současnosti, Praha 1998, s. 126)

Polská ústava z 3. května 1791.

Roku 1795 vymazalo třetí a poslední dělení Polska z mapy zbytek Rzeczpospolite. V důsledku všech dělení se Prusko zmocnilo asi 20% jejího území s 23% obyvatelstva. Rakousku připadlo 18% území s 32% obyvatel, největší podíl byl ruský, 62% území a 45% obyvatelstva. Panovníci podílející se na dělení se rozhodli navždy vymazat dokonce i název Polsko.
Důvodem prvního dělení byla slabost Rzeczpospolite. Ke druhému a třetímu došlo v okamžiku, kdy se země reformovala a znovuzískávala své síly, což sousední mocnosti nechtěly tolerovat. Dělení Polska vážně otřáslo evropskou rovnováhou sil. Na troskách Polska Prusko a později Pruskem ovládané Německo dosáhlo dominance na kontinentě. Rusko se přiblížilo k Evropě a ocitlo se na hranicích s habsburskou monarchií. Pád starého Polska byl současně zrodem "polské otázky se všemi důsledky, které bude mít pro budoucí mezinárodní vztahy".

(Piotr S. Wandycz, Střední Evropa v dějinách od středověku do současnosti, Praha 1998, s. 126)

Dělení Polska podle dobové karikatury.
Zleva: Kateřina II. Stanislav August, Josef II. a Fridrich II.

Polský hrdina, který nezabránil zkáze: generál Kosciuszko
Tadeusz Kosciuszko se narodil roku 1746. Od 70. let 18. století působil převážně za hranicemi Polska. Zúčastnil se jako pobočník George Washingtona americké války za nezávislost a v roce 1783 se stal občanem Spojených států amerických. Pak se vrátil domů do Polska a vstoupil do šlechtického vojska. Stal se velitelem polské armády. Po druhém dělení Polska povstal proti takzvané targowické konfederaci, za kterou stálo Rusko. Bojoval proti Rusům, které v dubnu 1794 porazil v bitvě u Raclawic. V Kosciuszkově zoufalém povstání bylo možné postřehnout i jistý druh metod jakobínské vlády. V květnu 1794 vydal Kosciuszko takzvaný polaniecký univerzál, jímž přislíbil osobní svobodu a osvobození od roboty všem sedlákům, kteří se připojí k jeho povstání. Tímto aktem chtěl získat rolníky na svou stranu. Osud povstání byl zpečetěn, když se k ruským vojskům bojujícím proti povstalcům připojila i pruská armáda. V říjnu 1794 bylo povstání poraženo u Maciejowic, kde byl Kosciuszko raněn a zajat. Ruská armáda pod vedením generála Suvorova nelítostně zmasakrovala obyvatelstvo varšavského předměstí Praga. Do roku 1796 byl Kosciuszko vězněn v Petrohradě a poté propuštěn. Od té doby až do smrti (1817) žil v emigraci v USA, Francii a ve Švýcarsku. Kosciuszko se stal symbolem zoufalého polského vzdoru i národní hrdosti a odhodlanosti jednat proti dokončení dělení Polska sousedními mocnostmi. Byl však také živoucím důkazem nemožnosti prosadit velké ideály bez pevného a svorného domácího zázemí.

Text převzat z:
Čornej, P. a kol.: Dějiny pro gymnázia a SŠ 3, Novověk, SPN Praha, 2005

Polský národní hrdina - generál Tadeusz Kosciuszko.

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák