22. únor 1788

22. února 1788 se narodil německý filozof Arthur Schopenhauer.

Schopenhauer Arthur, 1788-1860, německý filozof; příznivec indické filozofie a voluntaristicky orientovaný myslitel. Svět považoval za představu člověka, kdy jen génius se může vymanit ze slepé vůle. Ve společnosti vládne boj všech proti všem a člověk je v základu špatný, z toho vyplývá pesimismus.

Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993

Německý filozof Arthur Schopenhauer.

Arthur Schopenhauer
Arthur Schopenhauer byl významný německý filozof, hlasatel pesimistické filozofie. Narodil se ve Sztutowu u Gdaňsku jako syn velkoobchodníka. Rodina však brzy přesídlila do Hamburku. Schopenhauer hodně s rodinou cestoval – Belgie, Francie, Švýcarsko, Německo, Anglie. Učil se na otcovo přání obchodníkem. Po jeho smrti rodina přesídlila do Výmaru, kde se stal jejich dům duchovním a společenským centrem, který navštěvoval i Goethe.
Schopenhauer se zapsal na univerzitu v Göttingenu, později v Berlíně. Zde i začal přednášet filozofii, ale příliš velkou konkurencí mu byl Hegel. Proto se stáhl do ústraní a zbytek života strávil ve Frankfurtu nad Mohanem. Smrt jej zastihla ve chvíli, kdy se hřál na výsluní uznání a obdivu.

Rodný dům Arthura Schopenhauera v polském Gdaňsku.

Dílo Arthura Schopenhauera:

- O vidění a barvách

- Svět jako vůle a představa (stěžejní dílo)

- Parerga a paralipomena
(drobná pojednání o různých tématech a Aforismy k životní moudrosti)

- Dva základní problémy etiky (O svobodě vůle, O základu mravnosti)

Jeho filozofie vychází z jeho charakteru, ve kterém po celý život bojovaly dvě stránky – výrazná pudovost a smyslovost na straně jedné a bystrý intelekt na straně druhé. Aby člověk porozuměl Schopenhauerovi, měl by znát indickou filozofii a učení Immanuela Kanta.

- Svět jako představa
Ve svém díle Svět jako vůle a představa kritizuje Kanta. Souhlasí s ním, že věc existuje tak jak se nám jeví a jako věc o sobě. Na rozdíl od něj tvrdí, že svět nemůžeme chápat jako pouhou představu. Kant se při poznání světa odmítal opírat o zkušenost, což mu Schopenhauer vytýká a naopak vnitřní a vnější zkušenost pokládá za primární pramen poznání a porozumění světu.

- Svět jako vůle
Podstatou jednání je vůle k životu (pud). Člověk zdánlivě jedná, aby dosáhl určitého cíle. Ve skutečnosti jej ale žene vůle, která je uložena hluboko uvnitř, kam už vědomí nesahá. Ta určuje naše myšlenky, pohání náš intelekt a formuje náš charakter. Tato vůle k životu je podstatou všech jevů – zejména v organickém světě, ale i v neživé přírodě. V říši života je nejsilnějším projevem vůle k životu rozmnožovací pud, snaha o zachování rodu. Pohlavní orgány jsou ohniskem vůle a protipólem mozku. Láska je iluze přírody, sloužící jen zachování rodu. Každý hledá to, co jemu samému chybí. Proto nejmužštější muž hledá nejženštější ženu a naopak. Když je dosaženo cíle, iluze se rozplyne a ženská krása uvadá. Dostavuje se vystřízlivění – hlavně v manželstvích uzavřených z lásky. Jednotlivec je jen nástrojem druhu, je střídáním látky v téže formě. Věc o sobě je vůle. Totéž lze pozorovat i v dějinách. Za rozmanitostí národů, dob, kultur i mravů je totéž lidství – stále totéž, ale pokaždé jinak. Symbolem dění je kruh. Pokrok neexistuje. Světová vůle je svobodná, ale vůle jednotlivců ne. Svět není ani logický ani nelogický, je alogický. Rozum je pouze nástrojem nerozumné vůle.

Utrpení světa a vykoupení
Člověk je neustále zmítán pudy a tužbami, nikdy nenalezne klid. Z každé uspokojené žádosti roste nová. Za jednou bolestí přichází další. Co máme, toho si nevážíme, teprve když to ztratíme, uvědomíme si jeho hodnotu. Metlou lidí je nouze. Kdo jí byl ušetřen, propadá nudě. Nevyhnutelným údělem člověka je osamění. Zápasy, válka a ničení – to je život. Náš život je jen zpomalované umírání. Čím vyšší je forma života, tím větší je i utrpení. Nejvíce proto trpí génius. Když utrpení překročí hranice snesitelnosti, sahá příroda k blahodárnému šílenství. Ani sebevražda není východiskem, neboť vůle si vytvoří opět nové ztělesnění (indická filozofie znovuzrození).
Východiska vidí Schopenhauer dvě: estetické a etické.
První, přinášející jen krátkodobé vytržení ze strasti, je umění – především hudba.
Druhá cesta, vedoucí k trvalému vykoupení, je cesta starých Indů. Vede přes askezi jako záměrné překonávání vůle až k extázi, při které dochází k rozplynutí já v bohu. V té chvíli spatříme mír, hluboký pokoj, neotřesitelnou naději a radost.
Schopenhauerův přínos tkví především v tom, že už před Freudem otevřel cestu filozofii a psychologii nevědomí.

Použitá literatura:
Störig, Hans Joachim: Malé dějiny filosofie, Vyšehrad, Praha 1999

Náhrobní kámen Arthura Schopenhauera
na hlavním hřbitově ve Frankfurtu nad Mohanem.

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák