26. únor 1361

26. února 1361 se narodil český a německý král Václav IV. († 16. srpna 1419).

Václav IV. z dynastie Lucemburků, 1361-1419, od 1378 český, od 1376 král Svaté říše římské (1400 sesazen, ale tento akt neuznal); syn Karla IV. Za jeho panování všestranná krize české společnosti, rozmach reformního hnutí a 1419 výbuch husitské revoluce.

Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993

Král Václav IV.

Václav IV.
V mládí se mu otcovou zásluhou dostalo vynikajícího vzdělání. Po celý život dával najevo kulturní zájmy, hlavně zálibu v nádherných knihách. Skvělou tělesnou kondici prokazoval při častých lovech. Mnoho času tak strávil v hradech Královského hvozdu, především na Křivoklátu, Žebráku, Točníku (dal jej vystavět kolem roku 1400), v pozdějším věku pak na Novém hradě (v nynějším Krčském lese) u Prahy. Politika ho příliš nezajímala. Ani diplomatický um nebyl jeho předností. Při závažných jednáních nedokázal zkrotit své osobní založení. Jeho nálady byly rozkolísané a vyznačovaly se jak prudkými projevy radosti a hněvu, tak nápadnou ochablostí. Tyto stavy násobil sklon k pití vína. V dobrém rozmaru však král dokázal zvládnout nejeden problém. Po smrti Jana z Pomuku o něm církev rozšiřovala povídačky, že se přátelí s katem, neboť sám je horší než kat. Mezi přívrženci husitství vznikly naopak pověsti o jeho spravedlivém chování (dával prý máčet nepoctivé prodejce ve Vltavě). Povídání o jeho vztahu k lazebnici Zuzaně, která mu údajně pomohla k útěku z vězení, si vymyslel až kronikář Václav Hájek v 16. století na základě špatného pochopení obrazů a ilustrací z Václavovy doby.

Text převzat z:
Čornej, P. a kol.: Dějiny pro gymnázia a SŠ 2, Středověk a raný novověk, SPN Praha, 2004

O Václavovi IV. se už za jeho života vyprávělo všelicos. Jenštejnovi přívrženci
a vlivné církevní kruhy jej označovali za tyrana, který se přátelí s katem,
toulá se po jeho boku noční Prahou a má raději lovecké psy než lidi.
Časem tak vznikla pověst, že jeden ze psů zadávil Václavovu první choť Johanu.
Výpady proti králi hojně využívaly jeho záliby v alkoholu, cholericky výbušné povahy
a prý i zájmu o krásné ženy, ač byl (podle svědectví osobního lékaře) krátce po padesátce impotentní. Zamýšlel prý také zapálit Prahu jako kdysi Nero Řím. Husitské prostředí zrodilo
později okruh jinak naladěných pověstí. Král v nich vystupuje jako spravedlivý panovník, který trestá nepoctivé a pracuje v přestrojení na vinici, aby se osobně přesvědčil o nádenické dřině.

Epizoda z Václavova života
Mezi pochybně vyhlížejícími epizodami z Václavova života se vyjímá jedna slavná, skropená pelem romantiky, současně však zavánějící laciností příběhů typu, "král a chuďas". Říká: Václav proslul nejen hlučnými toulkami Prahou, na kterých ho nerozlučně provázeli vznešení kumpáni z mokré čtvrti, jeho milci, ale patřil také k častým návštěvníkům lázní, podniků tenkrát spíše zábavních než sanitárních. Středověký obyčej, který cizina Čechům záviděla, totiž společné koupání mužů a žen po nudistickém způsobu, jistě musel vyhovovat epikurejskému Václavovi, a není důvodu, proč bychom neměli věřit, že se takových radovánek s chutí zúčastňoval. V kterýchsi lázních přilnul k lazebnici jménem Zuzana. Sličná dívka královu přízeň opětovala. A později, když byl Václav zajat šlechtickými odbojníky, mu poskytnutím převleku a tajným převozem přes Vltavu dopomohla k svobodě. Král na šlechetný skutek nezapomněl. Dal vystavět Zuzaniny lázně, obdařil jejich majitelku bohatým důchodem, a dokonce prý lazebníkům přiřkl nové cechovní znamení, podobné králově osobnímu emblému: zatímco znak Václava tvořil věník s bílým ledňáčkem, lazebníci si dali do štítu věník se zeleným papouškem. Docela hezké, ne? Celá staletí ten příběh koluje z knížky do knížky, motiv Lucemburkova zaujetí pro Zuzanu vstupuje do divadelních her, přitom však jde o průhlednou fikci. Bez ohledu na to, kolik měl Václav v životě lazebnic, je z historického hlediska příběh Zuzany prokazatelným románovým výmyslem asi o jeden a půl století mladším. Autor je znám. Zuzanu objevil, pojmenoval a její osudy zkonstruoval známý pábitel, volně fabulující kronikář 16. století Václav Hájek z Libočan. Dopustil se přitom drobného omylu. Vrcholnou příhodu, v níž Zuzana vystupuje jako králova zachránkyně, umístil do roku 1393. Fakticky se král ocitl v zajetí šlechty v roce 1394 a pak znovu v roce  1402. Hájek však nechává Václava zajmout třikrát.

Text převzat z:
Petr Hora-Hořejš/Ilustrace: Jiří Běhounek: Toulky českou minulostí 2 /Od časů Přemysla Otakara I. do nástupu Habsburků (1197-1526)/, Baronet & Via Facti, 1995

Francouzský král hostí své příbuzné – císaře Karla IV. a jeho syna Václava IV.
Při hostině se hodující baví představením herců o dobývání Jeruzaléma křižáky.

Václav IV., Karel IV. a moravský markrabě Jošt (Olomoucký právní kodex).

Socha Václava IV. na mostecké věži v Praze.

Václav IV. na trůně…

…a uvězněný v písmenku W jako v kládě.

Lazebnice myjí králi hlavu.

Asi nejslavnější a nejpůvabnější povídání o českém králi vytvořil
v 16. století kronikář Václav Hájek z Libočan. Z Václavových emblémů (ledňáčka, lazebnice),
které zdobily královy knihy i stavby, vytvořil příběh o lazebnici Zuzaně, jež pomáhala Václavovi utéci z vězení, a z ledňáčka učinil papouška, jehož za to dostala do znaku.

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák