7. únor 1311

7. února 1311 byl korunován českým králem Jan Lucemburský.

Jan Lucemburský z dynastie Lucemburků, 1296-1346, od 1313 hrabě lucemburský, od 1310 český král; syn Jindřich VII., od 1310 manžel Elišky Přemyslovny a od 1334 Beatrix Bourbonské (†1383), otec Karla IV. a Jana Jindřicha Lucemburského. Na vnitřní českou politiku po 1318 rezignoval, úspěšný v zahraniční politické oblasti (k Českému království připojil Chebsko, Horní Lužici a řadu slezských knížectví). Zahynul v bitvě u Kresčaku (Crécy) ve Francii, kde pomáhal v boji proti Angličanům francouzskému králi Filipovi VI.

Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993

Král Jan Lucemburský
- idealizovaný sochařský portrét z parléřovské dílny v pražském Svatovítském chrámu.

Proč právě Jan Lucemburský?
Jan se zdál vhodným kandidátem na český trůn z několika důvodů: Lucembursko jako rodová država bylo maličké a navíc poměrně vzdálené, nehrozilo proto, že by se České království mohlo stát jeho součástí. Lucemburkové byli sice "pouhá" hrabata, ale Jindřich, Janův otec, se stal králem Svaté říše římské, takže byli pro český trůn dostatečně urození. Jak už víte, titul krále Svaté říše římské nebyl dědičný, takže ani tady nehrozilo, že by byly české země připojeny k nějakému jinému státnímu útvaru, na druhou stranu však mohl Jindřich jakožto král a později císař svého syna podporovat proti Jindřichu Korutanskému.

Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!
To jsou slova, která prý vyřkl Jan Lucemburský předtím, než se pustil do bitevní vřavy u Kresčaku. Francouzský kronikář Jean Froissart, který část stoleté války zažil (zemřel roku 1400), popisuje poslední okamžiky života českého krále takto:
Přitom padl i chrabrý český král Jan Lucemburský, syn statečného císaře a krále Jindřicha Lucemburského. Když zaslechl povel k boji, zeptal se, kde je jeho syn Karel. Průvodci mu řekli, že nevědí, že se však nejspíš někde bije, načež král pravil: "Pánové, jste dnes všichni mými přáteli a bratry ve zbrani; proto vás žádám, jelikož sám jsem slepý, veďte mne tak daleko do bitevní vřavy, abych měl nepřátele na dosah meče." Rytíři souhlasili, a protože ho nechtěli ztratit v mačkanici lidí, svázali otěže koní dohromady. Krále pak dle jeho přání vysunuli o něco kupředu a tímto způsobem postupovali proti Angličanům. Pan Karel Český, který se už v té době stal králem říše římské a vozil s sebou příslušné insignie, v největším pořádku přibyl na bojiště. Když ale viděl, že se nejspíš pro Francouze všechno k zlému obrátí, opět bojiště opustil. Král, jeho otec, vjel do řad protivníka a on i jeho druhové bojovali velmi statečně. Postoupili však příliš kupředu a byli všichni na místě pobiti. Ráno je nalezli na zemi mrtvé, s koňmi navzájem spojenými.

Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku.

Jan Lucemburský s českým lvem na štítu a supími pery na přilbě.
Ač od mládí špatně viděl a v dospělosti oslepl docela,
štval koně do bitev a turnajů po celé západní Evropě.
Jako dobře trénovaný jezdec urazil vzdálenost Praha – Paříž ve dvanácti dnech.

Jan Lucemburský je pohřben v kostele Panny Marie ve svém rodném Lucembursku.

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák