12. červenec 1260

12. července 1260 v bitvě u Kressenbrunnu porazil český král Přemysl Otakar II.
uherského krále Bélu IV. a zmocnil se nadvlády nad Štýrskem.

Bitva u Kressenbrunnu (dnes Groissenbrunn v Dolním Rakousku, 15 km severozápadně od Bratislavy) se odehrála 12. července 1260 mezi vojsky Přemysla II. Otakara, krále českého, a Bélou IV., králem uherským. Důvodem pro toto střetnutí byl dlouhodobý spor obou panovníků o nadvládu nad Štýrskem.

Zdroj:
Internet - více zde

Přemysl Otakar II. na miniatuře z Gelhausenova kodexu.

Bitva u Kressenbrunnu
12. července 1260 se uherské vojsko dalo do pohybu. Zpovzdálí to monumentální a neobvyklé divadlo sledovaly české jednotky. Pak se ale odehrálo něco, co se na léta stalo předmětem nikdy nevysvětlených sporů. Každá strana interpretovala kritický moment po svém. Uhři tvrdili, že Češi nedodrželi úmluvy, Češi zas, že Uhři v rozporu s podmínkami příměří začali hned za pochodu obkličovat česká postavení. Buď jak buď, strhla se lítá řež. Obrněné jezdectvo českého krále vzalo nepřítele čelným útokem, vneslo zmatek do jeho řad a hnalo Uhry, Kumány a ostatní jednotky protivníka do vln Moravy. Řeka se stala masovým hrobem, stejně tak břehy. Česká armáda se pustila do pronásledování nepřítele a zastavila se až v Prešpurku. Přemysl II. se později v listu papežovi holedbal, že porážka Uhrů, vskutku zdrcující, ho mohla přivést až na královský trůn poraženého souseda. Nezmocnil se ho prý jen proto, že dal průchod své velkomyslnosti. Spíš připusťme: chápal, jak pobouřeně by asi na tak opovážlivou změnu mapy kontinentu reagovala Evropa. V politice už nebyl žádný začátečník. Naučil se držet na uzdě svou dravost, jednat s ohledem na budoucnost. A tak se spokojil s tím, že Béla vrátil, oč českého krále před sedmi lety připravil. Prešpurským mírem se Štýrsko opět ocitlo v rukou Přemysla. Mečem český král scelil, co meč předtím odsekl.

Text převzat z:
Petr Hora-Hořejš/Ilustrace: Jiří Běhounek: Toulky českou minulostí 2 /Od časů Přemysla Otakara I. do nástupu Habsburků (1197-1526)/, Baronet & Via Facti, 1995

Kumáni odvádějí zajaté obyvatele; Kronika Johannesa Thurócze.

Bitva u Kressenbrunu
O bitvě u Kressenbrunu v r. 1260 mezi uherským králem Belou IV. a českým králem Přemyslem Otakarem II. napsal český král zprávu v listu papeži Alexandru IV.:
"...Neboť když jsme přišli se svými vojsky k řece Moravě u místa, jež je vzdáleno na dvě míle od hradu a města Hainburku (město u Dunaje na Moravském poli východně od Vídně), kde je hranice mezi Uhrami a Rakousy, nalezli jsme řečeného krále a jejich vojska, jak se položili táborem na druhé straně řeky proti nám. Tím se stalo, že tábor náš a našich protivníků dělila jenom řečená řeka. Poloha toho místa byla taková, že jsme bez nenapravitelné škody našich lidí nemohli dosíci žádoucího přístupu k nepřátelům, a nezbývalo ani žádné příležitosti pro mír, ač se několikrát usilovně jednalo z obou stran mezi námi a týmiž králi stran obnovení míru... Naposledy jsme nepřátelské straně nabídli volbu jedné ze dvou věcí: totiž aby buď ona ustoupila nám, abychom k ní mohli přejíti a válku vésti, nebo že my to povolíme nepřátelské straně. Z těchto výlučných možností volili druhou, totiž abychom my ustoupili a svým ústupem jim poskytli možnost přechodu. Aby bylo viděti, že je to možné beze vší překážky, řečení králové, bánové (uherští zemští úředníci) a županové nabídli našim prostředníkům příměří stanovené a přísahami od nich stvrzené na dobu jednoho celého dne před svátkem sv. Markéty a na půl dne toho svátku (13.7.). Avšak oni, jak byli zvyklí své smlouvy a přísahy rušiti, přešli přes vyhledané a již předtím pro sebe upravené brody tajně s celým svým vojskem na stranu naši. A ač jsme vydali heslo "pokoj a bezpečnost", náhle se objevili s nevýslovným množstvím proti nám nic netušícím na bojišti. A když, spoléhajíc na příměří, sotva desetina našeho vojska zůstala u nás na stráži naší osoby, protože mnozí z našich, přeplavivše se přes Dunaj, vešli do města Hainburku a jiní s vozy ustoupili ke stanovištím a tábořištím, naši nepřátelé, plni lsti, obkličujíce nás v polokruhu ve spořádaných šicích, byli by nás, kdyby Hospodin nám nebyl pomohl, snad zaživa pohltili. A tak ... skládali jsme veškerou naději v pomoc Nejvyššího. Povzbudivše tedy nejprve své spojence a spolubojovníky, udeřili jsme, obdařeni důvěrou s nebe, odhodlaně na četné klíny nepřátel. A Bůh je rukama našima a našich, spíše však svých bojovníků zastrašil, porazil a na útěk obrátil, takže utíkali o překot a jedni na druhé tlačili; a tak se stala řečená řeka Morava ... Moranou utonulým a zahynulým. Neboť v té řece zahynulo takové množství hříšníků ... že po mrtvých tělech lidí i utopených koní jako po vystavěných mostech přešli někteří naši do tábora nepřátel a zmocnivše se vozů, stanů a zásob, získali též kořist. Mohli jsme sice tehdy po vítězství od Boha nám daném, jak se všeobecně soudilo, našemu panství podrobiti Království uherské a zatížit je trvalým poddanstvím; hledíce však k tomu, že jest lépe žíti s dobrým sousedem ve svornosti nežli přemoci a vyhladiti odbojného ... chtěli jsme raději s knížaty a s příbuznými ze vznešené krve naší, totiž s řečenými králi uherskými ... obnoviti smlouvu o mír, než pustošením a zeslabením velikého Království uherského otevříti Tatarům přístup do našeho panství. ..."

(Benda, J., Hánl, J. Dějiny v pramenech I. Praha: SPN, 1956.)

Bitva u Kressenbrunnu v Chronica Hungarorum.

Jezdecká pečeť Přemysla Otakara II.

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák