18. červenec 1552

18. července 1552 se narodil římský císař, český a uherský král Rudolf. II. Habsburský.

Rudolf II.
Rudolf II. patří bezpochyby mezi naše nejznámější panovníky. K jeho oblibě přispívají různé pověsti, v Čechách navíc i film Císařův pekař a Pekařův císař s Janem Werichem v hlavní roli. Ačkoli Rudolf oplýval značnou inteligencí, nebyl zcela duševně zdráv. Náležel k vřelým podporovatelům umělců i vědců, mezi nimiž se ovšem našli i šarlatáni a podvodníci. Praha, kterou si Rudolf vyvolil za sídelní město, se stala oblíbeným místem astronomů (Tycho Brahe, Jan Kepler) a alchymistů (alchymie byla vlastně předchůdkyní dnešní chemie, ale zároveň i způsobem vidění světa). V Praze shromáždil Rudolf obrovské umělecké sbírky, které byly v následujících dobách rozchváceny. Část zabrali švédští žoldnéři za třicetileté války, další část dali převézt Habsburkové do Vídně, takže v Čechách z nich zbylo jen málo. I když Rudolf zůstal svobodný, byl ctitelem žen. Jeho nejproslulejší milenkou byla Kateřina Stradová. Měl také několik nemanželských dětí. Znám je neblahý osud jednoho z nich, dona Julia ď Austria, který na českokrumlovském zámku hrůzným způsobem zabil měšťanskou dívku a svůj život skončil ve vězení.

Text převzat z:
Čornej, P. a kol.: Dějiny pro gymnázia a SŠ 2, Středověk a raný novověk, SPN Praha, 2004

Hans van Aachen: Císař Rudolf II.
Obavy českých stavů z Rudolfova prokatolického zaujetí se alespoň v prvním
období jeho vlády nepotvrdily. Císař byl nábožensky spíše chladný a vůči lidem
odlišného vyznání netrpěl předsudky.
Charakter českých zemí jako oázy náboženské tolerance tak osobitý panovník,
který se nikdy neoženil, ještě podpořil.

Mecenáš a sběratel Rudolf II.
Zvláštní osobní záliby císaře Rudolfa II. začaly většinu současníků intenzivně zajímat teprve tehdy, když bylo zřejmé, že jim císař věnuje mnohem více času a pozornosti než naléhavým vladařským povinnostem. Významné osobnosti musely čekat často celé týdny na audienci, zatímco do císařských komnat získávali snadno přístup podezřelí lidé, kteří chtěli císaři údajně svěřit nějaké dosud netušené poznatky z oblasti uznávaných i obskurních věd nebo mu chtěli předvést výplody svého tvůrčího snažení, a všem kromě císaře připadali na první pohled jako podvodníci. Benátský vyslanec Tomasso Contarini roku 1596 označoval tento svérázný císařův postoj za zarážející a stejný názor sdíleli i jiní cizí vyslanci a mnozí císařovi dvořané. To však už Rudolf II. vládl dvacet let, z nichž posledních třináct prožil na Pražském hradě, a po celou tu dobu jeho pracovní výkonnost pomalu, ale jistě klesala a císař věnoval stále větší díl svého času péči o své sbírky a o činnost dvorského uměleckého okruhu. Roku 1596 už bylo příliš pozdě na to, aby někdo Rudolfa II. přesvědčil, že přijímání cizích vyslanců, vyřizování soudních sporů a vyhlašování vládních rozhodnutí je důležitější než pokusy alchymistů nebo tvorba malířů či sochařů. Rudolf II., jenž zpočátku vykonával alespoň některé vladařské povinnosti s nepředstíraným zájmem, se nyní vůbec netajil, že je považuje jen za nutné zlo, které ho odvádí proti jeho vůli od záležitostí mnohem poutavějších. Někdy se zdálo, že mu pouze přemrštěná ješitnost brání, aby nepropadl úplné rezignaci na povinnosti panovníka říše a monarchie, ale tak daleko ve své nechuti k vladařství zašel jen v temných chvílích melancholie. Političtí předáci stavů, vysocí hodnostáři dvora i cizí pozorovatelé byli stále více znepokojeni císařovým subjektivismem a dívali se na jeho osobní zájmy svrchu, ať už dovedli pochopit jejich smysl, či nikoliv. V jejich písemných zprávách a pravděpodobně i v ústních relacích se nezřídka objevily zlomyslné, znevažující poznámky o císařových zálibách a pochopení pro císařovu mecenášskou a sběratelskou činnost projevili zmínění jen výjimečně.
Ačkoliv mecenášství bylo v epoše renesance považováno za jeden ze světlých jevů dvorského života a sběratelství se stalo běžnou zvyklostí lepší společnosti, poplatnou stejnou měrou zvídavosti jako zálibě v přepychu, kolem Rudolfova malého soukromého světa vědců, umělců a řemeslníků a tajemné sféry císařských sbírek se od počátku utvářela atmosféra nedorozumění, a ta s odstupem času poznamenala do značné míry také i stanoviska historiků. Svým dílem k těmto rozpakům přispěl i sám císař. Dráždil všechny kolem sebe tím, že dával zálibám přednost před vážnou vladařskou prací a že bez ohledu na slabost a obtíže monarchie bezohledně odčerpával prostředky na financování činnosti dvorského okruhu (což nakonec tak mnoho neznamenalo) a na nákup nových přírůstků pro sbírky (a v tomto směru naopak pouštěl císařské pokladně pořádně žilou) a na druhé straně se vůbec nesnažil, aby si zajistil morální podporu alespoň vysoké šlechty a aby ji získal pro své záliby. Svým zdánlivým i skutečným podivínstvím vzbuzoval nedůvěru i u mnohých vzdělaných současníků a nepřímo ovlivnil i příliš přísné soudy některých historiků, kteří mu vytýkali, že intelektuální přínos své působnosti sám zkreslil tím, že ve svých zálibách podléhal emotivně subjektivismu a nedokázal rozlišovat skutečné hodnoty ani v otázkách, které ho mimořádně intenzivně zajímaly. Jako hlavní argument proti Rudolfovi zdůrazňovali tito historikové především jeho zdánlivě nekritický zájem o alchymii, černou magii a astrologii, prostě o ty oblasti lidského poznání, které dostávaly v nezasvěceném a zvulgarizovaném výkladu zcela pochybený smysl.

(Janáček, J. Rudolf II a jeho doba. Praha; Litomyšl: Paseka, 1997.)

Skvostná koruna Rudolfa II.

Banket na pražském dvoře císaře Rudolfa II.
u příležitosti udělování řádu Zlatého rouna roku 1585.

Rudolf II. zpodobněný jako Vertumnus,
římský bůh ročních období (1591-2, Giuseppe Arcimboldo).

Rudolf II. uprostřed svých sbírek (obraz Václava Brožíka z 2. poloviny 19. století).
Nejlépe se Rudolf II. cítil uprostřed svých sbírek, v tzv. kunstkomoře na Pražském hradě.
Jejím původním smyslem bylo napodobit model kosmu,
v němž se harmonicky propojují výsledky práce lidských rukou s díly přírody
a umělecké výtvory s astronomickými přístroji a knihami.

Tumba Rudolfa II.

Tolar s vyobrazením Rudolfa II.
a Zlatá ulička na fotografii J. Langhanse z konce 19. století.

Podle pověstí sídlili v době Rudolfa II. ve Zlaté uličce na Pražském hradě alchymisté.
Ve skutečnosti patřily maličké domky střelcům.

Mezi sbírky Rudolfa II. patřil také Codex Gigas.

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák