14. srpen 1431
14. srpna 1431 husité vedení Prokopem Holým porazili křižácké vojsko v bitvě u Domažlic.
Sotva křižáci zaslechli zpěv husitů, zřejmě slavného chorálu Ktož jsú boží bojovníci, dali se hromadně na útěk. Organizátor křižácké výpravy kardinál Cesarini dokonce při útěku ztratil svůj klobouk.
Použitá literatura:
Čornej, P. a kol.: Dějiny pro gymnázia a SŠ 2, Středověk a raný novověk, SPN Praha, 2004
Domažlice: Tady 14. 8. 1431 husité pouhým svým příchodem zahnali na útěk vojska páté, poslední křížové výpravy. Papežský legát Cesarini tu ve spěchu zapomněl i kardinálský klobouk. Pavilónek se šindelovou krytinou má ten kardinálský klobouk tvarem střechy připomínat. Památník stojí nad silnicí z Domažlic na Kdyni.
Domažlice – poslední vpád křižáků
Myslí Zikmund návrhy upřímně? Nejde o jednu z nespočetných léček, jimiž si ryšavý lišák běžně pomáhal? Nedůvěra Čechů byla pochopitelná. Církevní instrukce přece doporučovaly, aby křesťan kacíři nasliboval cokoli, splnit však nemusí nic, aniž zhřešil.
O tom, zda přijmout či odmítnout, se na nejrůznějších úrovních mnohokrát jednalo, patrně i na husitském sněmu v Kutné Hoře a znovu v Českém Brodě. Prokop Holý byl stoupencem vyjednávání, nikoli však za každou cenu. Požadoval, aby husité před Zikmunda předstoupili ne jako poddaní před krále, nýbrž jako rovnoprávná strana. Po několika odkladech ke schůzce vskutku došlo, a to začátkem dubna 1429 v Prešpurku. Českou delegaci pro jistotu doprovázel silný ozbrojený oddíl. Rozbil ležení před městem a poselstvo se nevypravilo na prešpurský hrad dřív, dokud Zikmund jako záruku neposlal několik vznešených rukojmí. Za českou stranu vedli jednání Prokop Holý a slovutný mistr Engliš, Angličan a viklefovec v českých službách.
Co požadoval Zikmund? Především bezpodmínečný návrat husitů do lůna církve. Prvním krokem k tomu mělo být uzavření dlouhodobého příměří se všemi křesťanskými zeměmi až do svolání církevního koncilu v Basileji, který by se kromě jiného měl zabývat českou otázkou. Králův postup byl rafinovaný, leč pro husity absolutně nepřijatelný. Kalkuloval totiž se třemi důsledky, jednostranně výhodnými pro katolický tábor: Husité odloží zbraně právě ve chvíli, kdy se chopili vojenské iniciativy. Sami sebe tak odzbrojí a uvolní prostor rozkladné činnosti početných nepřátel doma. Za nějaký čas se pak dostaví ke koncilu, kde budou souzeni a jistě potupně odsouzeni.
Ne! Pro takový ortel si husité do Prešpurku nepřijeli! Petr Payne alias mistr Engliš společně s Prokopem Holým vysvětlili Zikmundovi principiální názor husitů. Učinili to sebevědomě, jednali s králem jako rovný s rovným, což Zikmunda přivádělo k zuřivosti. Řekli mu, že Češi žádné obecné příměří zatím uzavírat nebudou. Jsou ochotni uvažovat o separátním míru, například přímo s ním a s jeho zetěm Albrechtem, ovšem pod podmínkou, že oba právně uznají existenci husitství v Čechách a nebudou se stavět na odpor odlišnostem tamní víry. Husité jsou dokonce připraveni přijmout Zikmunda za krále. Ale jen pod podmínkou, že uzná pravdy čtyř artikulů. Pokud jde o připravovaný koncil v Basileji, husitští ideologové rádi přijdou a vyloží před církevními otci své učení. Právě to přece mnohokrát požadovali! Ale je třeba záruk, že se poselstvo ve zdraví vrátí a nebude se opakovat případ Husův. Učenci české strany budou smět veřejně a svobodně disputovat, přičemž autoritou, jež nakonec rozhodne, kde tkví pravda, nebudou kardinálové a katoličtí právníci, ale sama litera Písma. Jenže tenkrát, v roce 1429, bylo do Basileje ještě daleko. Husité musili desítkami spanilých jízd a také zničením páté křížové výpravy předložit Evropě další důkazy, že meč na ně neplatí.
Rozhovory v Prešpurku, ač se protáhly, musely ztroskotat. Mosty se nestavějí snadno. Samolibý Zikmund už v závěru jednání vztekle skřípal zuby, protože si nemohl zvyknout na hrdou, v jeho očích vyzývavou vznešenost husitských mluvčích. Byli vzdělaní a přitom bytostně sebejistí svou pravdou. Král naučený vidět ohnuté hřbety ovládal prchlivost jen se sebezapřením. Prý hned poté, co s nepořízenou odjížděl z Prešpurku, se holedbal, že tentokrát doopravdy stane v čele křižáckých armád, aby husitskou krví smyl potupy, jichž se mu od Čechů dostalo.
Ale zatímco novou kruciátu, poslední z pěti, se podařilo zorganizovat až za více než dva roky, bratrstva táboritů a sirotků se vrátila k praxi spanilých jízd - ještě během roku 1429 vpadla do Rakouska i Falce a v zimní sezóně uskutečnila velkolepou rejsu na severozápad. Před vánocemi překročily husitské zbrojné houfy Krušné hory, vpadly do Saska a v pěti simultánních proudech pustošily široký pruh země mezi Pirnou (Pernem), Drážďany, Míšní a Freibergem. Poté se výprava stočila na jihozápad a přes Plavno, Bayreuth a Bamberk dospěla na dosah Norimberka.
Pod vlivem husitské agitace a přítomnosti revolučních vojsk se chudina v Bamberku zmocnila vlády nad městem. Tažení českých vojsk opět probíhalo bez vážnějších komplikací. Města padala do jejich moci jedno za druhým. Raději nabízela obrovské sumy výkupného, než aby se stavěla na odpor. Mnohé hrady a leckterá sídliště nacházeli Češi liduprázdné. Ani kurfiřt Friedrich Hohenzollernský, zástupce Zikmundův v říši, nenašel odvahu zadržet postup husitů silou. Raději volil cestu příměří, byť draze vykoupeného. Při jednání na hradě Beheimsteinu přijal mír, za který slíbil zaplatit osobně 14 000 zlatých, Norimberk pak měl odevzdat 11 000, vévoda bavorský Jan 10 000. Ale to nebylo všechno. Friedrich se rytířsky zavázal, že se zasadí o svobodné slyšení husitů v Norimberce a zajistí českým mluvčím bezpečný příchod i návrat. Nutno přiznat, že pak čestně usiloval, aby se veřejná obhajoba kališnické víry na katolickém území uskutečnila, avšak pro odpor kurie i německých prelátů nakonec plán ztroskotal.
V druhé půli února 1430 se Prokopova triumfální spanilá jízda vrátila do Prahy. Můžeme-li věřit kronikářovi, jen hmotnou kořist přiváželi husité na třech tisících (!) vozů… Jak reagovala katolická Evropa? Dvojace. Jednak přípravou vojenské odvety, současně však sílil hlas uvážlivějších, aby chystaný basilejský koncil nalezl konečně vůli s husity jednat a hledat kompromis.
Nastal rok 1431, rok zahájení basilejského církevního sněmu. Na různých stranách se jednalo o zprostředkování veřejného slyšení husitů. Vladislav Jagellonský nabídl, že se ujme smírčí role. Zemský sněm v Kutné Hoře dokonce vyslal do Polska misi vedenou Prokopem Holým, ale diskuse o čtyřech artikulích ztroskotala podobně jako následující květnové rozhovory s králem Zikmundem v Chebu. Prokop byl jednoznačně pro klidné řešení pře, avšak nemínil o píď ustoupit od zásady, že husité budou při jakékoli disputaci rovnoprávnými partnery v dialogu, nikoli obžalovanými. To zatím z druhé strany nikdo nechtěl slyšet.
Veškeré pokusy o smír nakonec ztroskotaly. A znovu promluvil meč… Norimberský říšský sněm v únoru 1431 rozhodl o nové, páté protičeské kruciátě. A v létě se křižácké armády vydaly na pochod. V jejich čele se objevil papežský legát kardinál Julián Cesarini, muž, který měl předsedat právě začínajícímu koncilu. Ambiciózní prelát chtěl zahájit sněm co nejefektněji, válečným triumfem, vyřízením české otázky.
Češi se do poslední chvíle snažili nové krvavé řeži zabránit. Prokop poslal za Zikmundem uvážlivě koncipovaný návrh, aby se sešli a pokojným jednáním zadrželi meč. Ještě v půli července se mírumilovným manifestem obrátil přímo k shromážděným křižákům. Chceme mír, a ne válku. Jak už jsme mnohokrát dali najevo, nežádáme víc, než aby katolický svět přistoupil na rovnoprávnou diskusi s husitským programem. Takový byl přibližně obsah manifestu.
Druhá strana rozuměla po svém: z kacířů mluví strach! A tak se na zlomu července a srpna 1431 přelila přes české hranice snad stotisícová armáda. Hlavní úder na západním směru byl podpořen útoky Slezanů od severu a Albrechta od jihu. Na zprávu o vpádu se hnuly spojené husitské houfy z nástupiště u Berouna. To byl strategicky významný bod, odkud měli obránci přibližně stejně daleko ke kterémukoli myslitelnému místu útoku na západních hranicích.
Průzkum hlásil, že křižáci směřují k Domažlicům. Vzdálenost kolem stovky kilometrů dokázala Prokopova "létající armáda" překonat za pouhé dva dny. Objevila se před nepřítelem 14. srpna odpoledne. Kardinála Cesariniho a jeho vojska dirigovaná Friedrichem Braniborským to tak zaskočilo, že vichřici, která následovala, se až na výjimky nikdo nestihl postavit. Husité zaútočili rovnou z chodu, do nesešikovaných a vlastně prchajících formací. Co se odehrálo u Domažlic, nebyla bitva, ale parforzní hon. Statečně se prý bránila Cesariniho garda. Většina jednotek však vzala do zaječích, pěchota se poschovávala v okolních lesích, jízda tryskem hnala k hranicím.
Mrtvých bylo na tisíce, neboť Češi znali účinek důsledného pronásledování protivníka a byli v této taktice mistry. Legát Cesarini údajně dělal, co mohl, pokoušel se zorganizovat odpor, leč posléze i on uznal, že víc než smrt je záchrana. V přestrojení zmizel z bojiště, kde po něm zůstaly kardinálský klobouk i roucho, rodinné šperky a papežská pověřovací bula.
Text převzat z:
Petr Hora-Hořejš/Ilustrace: Jiří Běhounek: Toulky českou minulostí 2 /Od časů Přemysla Otakara I. do nástupu Habsburků (1197-1526)/, Baronet & Via Facti, 1995
Fiktivní podoba Prokopa Holého,
jak si ho představovalo 17. a 18. století.
Bitva u Domažlic podle Josefa Mathausera.
Bitva u Domažlic - kardinál Julián Cesarini ztrácí kardinálský klobouk.
Křižáci u Domažlic utíkají před blížícími se Husity.
Věnceslav Černý - Husité pronásledují Němce po bitvě u Domažlic (1431).
Rekonstrukce husitské houfnice.
Píseň o vítězství u Domažlic
14. srpen 1431. Slavný úspěch spojených husitských vojsk nad početnými křižáckými sbory, prchajícími přes šumavské pomezí už při pouhém zaslechnutí mohutného chorálu, oslavil pražský mistr Vavřinec z Březové (asi 1370 - asi 1437) rozsáhlou latinsky psanou skladbou Carmen insignis coronae Bohemiae (Píseň vznešené koruny české). Zdůraznil v ní všechna dosavadní husitská vítězství i zklamání krále Zikmunda a římskokatolické církve z nemožnosti zdolat husity silou zbraní. Ironicky zde též komentoval útěk hlavního organizátora poslední křižácké výpravy, kardinála Giuliana Cesariniho, prezidenta nedávno zahájeného basilejského koncilu. Ten ve spěchu zapomněl i kardinálský klobouk a bulu o vyhlášení křižáckého tažení. Již dříve mistr Vavřinec vytvořil (rovněž latinsky) vynikající Husitskou kroniku, detailně líčící události let 1414 - 1421.
Píseň o vítězství u Domažlic skládal "český Plútarchos", jak Vavřinci říkal Hus, pod dojmem triumfu husitských zbraní.
Cesarinimu nezbývalo nic jiného než pozvat husitské představitele do Basileje k jednání o čtyřech artikulech pražských. Když se o jeho nabídce dozvěděla husitská Praha, plakali její obyvatelé radostí i dojetím. Kýžený mír se zdál být na dosah… Nikdo tehdy ještě netušil, jak trnitá k němu bude cesta a jaké překážky se na ní vyskytnou: Jan Rokycana zatím děkoval Bohu za příznivé zprávy.
Text převzat z:
Kronika českých zemí, 1250-1470, Přemyslovci, Lucemburkové, doba husitská, Fortuna Libri (díl druhý), Praha, 2008
Text písně vznešené koruny české o vítězství u Domažlic.
Návrat na začátek stránky
©, Marek Šimoňák
Dnes je ,
je přesně:
a svátek má:
Historický kalendář
|
Virtuální galerie
|
Architektura
|
Slavné a významné dny v historii
|
Historie olympiád
|
Slavné okamžiky v dějinách sportu
|