27. srpen 1770

27. srpna 1770 se narodil známý německý filozof Georg Wilhelm Hegel.

Hegel Georg Wilhelm Friedrich, 1770-1831, německý filozof; vrcholný představitel německé klasické filozofie, systematizátor dialektiky jako ontologicko-kulturního pohledu na vývoj ducha.
Celkové pojetí přírody, dějin i myšlení jako vývojového procesu mnohotvárných forem kladl
ve svém pojetí totožnosti bytí a vědomí jakožto sebeuvědomování absolutního ducha.

Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993

Georg Wilhelm Hegel.

Georg Wilhelm Hegel (Dialektika je šik)

Život
Už jako malý chlapec se vyjadřuje nápadně přemoudřele, na švábské teologické škole mu jeho dva kamarádi Hölderlin a Schelling přezdívají "starý pán", protože si neustále hraje na seriózního moralistu. Když se Schelling v pouhých dvaceti třech letech stane profesorem, zprostředkuje domácímu učiteli Hegelovi soukromou docenturu na slavné univerzitě v Jeně. A tam přestává legrace. Studenti popisují Hegelovo umění přednášet následovně: "Seděl tam unavený a nevrlý, zhroucený do sebe a se skloněnou hlavou," slova z něj vycházela "jen neochotně", hlas měl "kovově prázdný" a jeho "těžkopádný švábský dialekt" všemu nasadil korunu. Přesto se Hegel ve čtyřiceti šesti letech konečně stane univerzitním profesorem, nejprve v Heidelbergu, posléze v Berlíně. A uchvacuje nejen svými přednáškami, nýbrž i knihami: gigantickými a nemilosrdnými bichlemi, z nichž se člověku podlamují nohy, už když si je nese z posluchárny ­ a jejich četba ho dorazí. Jeho dílo představuje opravdovou výzvu studentům filozofie, ale pokud se člověk nechce zhroutit, je lepší přečíst si Asterixe. Podle básníka Heinricha Heineho Hegel údajně zemřel s rozmrzelým výrokem na rtech: "Jen jediný člověk mi rozuměl... a ani ten mi nerozuměl."

Přátelé
Hegel rozhodně není spontánní a sympatický otvírač srdcí, ale spřátelí se s geniálními a romantickými dušemi, jako jsou Hölderlin a Schelling, kteří se pak dokonce ještě starají, aby se ze "starého pána" stal nejprve domácí učitel a posléze soukromý docent. Zajímavé také je, že Hegel zřejmě ve společnosti dokáže docela přepnout z Prušáka beze smyslu pro humor na francouzský šarm. "Zvláště si Hegel liboval," uvádí jeden jeho životopisec, "ve společnosti berlínských dam, jakož i ony brzy nalezly v milém a žertovném profesorovi zalíbení a pečovaly o něj."

Protivníci
Přívrženci jasného a zřetelného jazyka patří zpravidla k Hegelovým odpůrcům. Například › Arthur Schopenhauer, který berlínského profesora nazývá "banálním, duchaprázdným, odporným, nechutným a neznalým šarlatánem," jehož dílo není nic jiného než "filozofický blábol". Sám Hegel také nejedná zrovna v rukavičkách. Párkrát se pustí do potyček s kolegy profesory a rafinovanou logiku velkého Kantova vykladače Jakoba Friese nazývá "zcela plytkým, bezduchým, prázdným, triviálním, nejnedbalejším a k tomu nesouvislým žvaněním, kterého je schopná jen prázdná hlava při trávení". Kanonády geniálního vrhače drsných nadávek Schopenhauera tedy nejspíš přece jen zasáhly toho pravého.

Ženy
Už v chlapeckém věku rozjímá Hegel o "charakteru ženského pohlaví". Převratné poznatky mu ovšem tyto reflexe nepřinesou, neboť ještě později, coby honorární profesor, nemá k tomuto tématu kromě několika hospodských moudrostí co říci: "Ženy snad mohou být vzdělané, ale pro vyšší vědy, pro filozofii a určité produkce umění, které vyžadují všeobecnost, stvořeny nejsou." V roce 1811 se Hegel žení s Marií, která je o více než dvacet let mladší. Z manželství se narodí dva synové. Do rodiny je ovšem třeba přijmout ještě někoho ­ hocha, jehož Hegel zplodil v předmanželských časech. Jeho integrace se však nezdaří, pravděpodobně o ni ani nikdo příliš neusiloval. Hegelův nemanželský syn nakonec odchází do cizinecké legie.

Systém
Nejznámější je Hegel jistě svou dialektikou. Její nejzásadnější princip "teze + antiteze = synteze" je sice známý už dříve (ochutnávku jsme zažili poprvé u ›  Herakleita), ale hegelovská syntéza je zcela specifická. Hegel vlastně pojem syntézy prohloubil, neboť ji chápe nejen jako "zrušení", ale i jako "zachování" a "pozvednutí" původního učení. Hegelovská syntéza je tedy kompletnější než jiné, protože zároveň ničí, konzervuje a směřuje k nebi. A protože to zní tak úžasně, chtěl by ji Hegel vidět působit úplně všude. Tedy nejen v myšlení, ale i v realitě a v historii. Dějiny ostatně pro něj nejsou nic jiného než vývoj "světového ducha", který využívá jednotlivých osobností, aby se ­ od jednoho kroku k druhému; od jedné syntézy ke druhé - vyvíjel stále dál až k dokonalosti. Zní to dobře a bude to ještě lepší. Neboť milý Hegel je upřímně přesvědčený, že historický vývoj dospěl k zenitu právě v jeho době. A sice politicky v podobě Pruska a filozoficky - kdo by si to pomyslel? - v podobě Hegela samotného. Horda namyšlených Prušáků a bručounský profesor jako konečný stav dějin!!! Ještě štěstí, že se světový duch nakonec přece jenom vyvíjel dál.

Hegelův trik
Trvalo dlouho, než Hegelova hvězda začala zářit na filozofickém nebi. Ale pak září o to silněji. Zpočátku k tomu jistě přispívá i fakt, že se jeho filozofie skvěle hodí k pýše a domýšlivosti vládnoucího prušáctví. Hegel byl ale oblíbený i pro svou povahu. V době, kdy se to všude hemžilo revolucionáři, měli lidé šarmantních a horkokrevných rétoriků, z jejichž slibů nakonec nic nebylo, až po krk. Nevrlý profesor přichází v pravý čas, všechny jeho neatraktivní charakterové vlastnosti jsou vykládány jako důkaz hodnověrnosti. Za svou přetrvávající pověst však Hegel vděčí skutečnosti, že si ho za svůj vzor vybral › Marx. Bez slavného komunisty by dnes Hegelovo jméno znala nanejvýš hrstka zasvěcených.

Co nám Hegel dává dnes?
Hegelovská dialektika má zajisté svůj půvab. Neboť každému už z nás se stalo, že jsme v úsudku o lidech nebo věcech dlouho přecházeli z extrému do extrému, abychom nakonec nalezli "zlatou střední cestu", jež je ještě něčím víc než pouhým kompromisem předchozích protikladů. Je však takový mechanismus vskutku pravidlem? Zřejmě nikoli, neboť je prostě příliš krásný, než aby byl pravdivý. Kdo se na pět minut opře v křesle a oddá se přemýšlení, pozná, v jak malé míře může předepisovat běh svých myšlenek. Pokud jde o naše myšlení, nejsme prostě pány, nýbrž spíše pacholky. A na tom nic nezrněni ani pruský profesor.

Text převzat z:
Zittlau, J.: Snadno a rychle filozofem, Albatros, Praha, 2005

Univerzitní profesor Georg Wilhelm Hegel.

Georg Wilhelm Hegel se studenty.

Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Berlin-Mitte, Am Kupfergraben 4a.

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák