29. srpen 1526

29. srpna 1526 v bitvě u Moháče zahynul český a uherský král Ludvík Jagellonský, podlehl Osmanům.

Moháč, maďarsky Mohács – město v jižním Maďarsku na Dunaji, asi 23 000 obyvatel. – V jeho blízkosti 1526 bitva mezi osmanskými Turky a uherskými i českými oddíly; Turci zvítězili, český a uherský král Ludvík Jagellonský na útěku zahynul v dunajské bažině.

Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993

Český a uherský král Ludvík Jagellonský.

Moháčská katastrofa
Na Ludvíkově budínském dvoře se o připravované nové ofenzívě Turků vědělo skoro rok předem. Horečně se jednalo, ale bezvýsledně. Mobilizovalo se, leč toliko slovy. Pravda, podobně tomu bylo i jinde. Plané, ovšem o to ohnivější výzvy do nastávajícího boje proti násilníkům a neznabohům se ozývaly z Říma a z říšského sjezdu ve Špýru, řada zemí proklamovala ochotu vojensky podpořit obranu, avšak pomoc se nakonec ve většině případů scvrkla na finanční příspěvek. Podcenění nebezpečí, nevůle přispět společné věci křesťanstva, byly obecné. Uherští magnáti věnovali větší zájem svým sporům než akutní hrozbě, a pokud ne, dezorientovali vyjeveného krále neodpovědným kasáním. Budínský dvůr se zmítal mezi krajnostmi: fráze o nadšeném zápalu a fanatické statečnosti budily optimismus, pravý stav příprav nejčernější pesimismus.
Slova a skutky se strašným způsobem rozcházely, a nejen v Uhrách. Tak říšský sněm schválil peníze na postavení desetitisícové armády dva dny před rozhodující bitvou (!). Bezectnou roli sehrál i Ludvíkův soused a brzký nástupce Ferdinand. Ačkoli se před časem nabízel papeži Klimentovi VII. jako ochránce Uher, ba poukazoval přitom na nekompetentnost švagra Ludvíka, nakonec nehnul prstem. Mladému Jagellonci z vývoje situace musela jít hlava kolem. Nabízelo se jedno řešení, jenže to se v kruzích kolem krále považovalo za ostudné: vyjednat s Turky mír a tučně jej zaplatit. O rok dříve k placení pravidelného tributu Solimanovi úspěšně sáhlo Polsko. V Uhrách zvítězila nad střízlivostí žvanivá pýcha. Proto byla očekávaná válka ztracena předem.
Tragédie Ludvíkova spočívala v tom, že neměl ani autoritu, ani pevné stanovisko, a přitom se od něho očekávalo rozhodnutí. Dvacetiletý chlapec se přesto pokoušel udržet opratě událostí, které se splašily. Nerozuměl politice ani válečnictví. Mnozí šlechtici vázali svou účast v boji na přítomnost krále. Ludvík se tedy oblékl do honosného brnění a vydal se na smrt. Byl bez jakýchkoli velitelských zkušeností. Evropa ho nechala na holičkách. Na shromaždiště u Tolny se z ciziny dostavily jen žalostně nepočetné ozbrojené skupinky.
Zajištění obrany se trestuhodně opozdilo proti cílevědomě organizovanému tažení Solimana II. Stotisícová armáda Turků se od Bosporu dávno přesunula až k Bělehradu a dobyla pevnost Petrovaradín, zatímco Uhři ještě rekvírovali zlato v kostelích, aby mohli koupit vojáky... Třebaže situace nebyla tak nepřehledná, aby v uherském štábu nepostřehli její bezvýchodnost, zvítězilo nakonec po divokých potyčkách mezi veliteli mínění, že hrdinné odhodlání je vždy vítězné. Jenomže heslo "nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte" mívá burcující účinek jen tenkrát, oslovuje-li vnitřně přesvědčené. A to najatí žoldnéři nebyli.

Bitva! Slavná, ale trapná. Odehrála se 29. srpna 1526.
Turecké armádě, jejíž okamžitá útočná síla mohla představovat 55 000 mužů ve zbrani, se jako hráz postavilo 20 000, možná 25 000 křesťanů (údaje se v pramenech rozcházejí).
České kontingenty byly v té chvíli kdesi daleko na severu, přesunovaly se po trase mezi Györem a Stoličným Bělehradem (Székesfehérvár). K Moháči nedorazila ani mohutná (20 000 mužů?) armáda spojence a současně mocenského konkurenta Ludvíkova, sedmihradského vojvody Jana Zápolského. Přál si Zápolský, aby střetnutí nestihl? Anebo chybně odhadl čas a vzdálenosti mezi Kluží a Moháčem? Mínění historiků se liší...
Vyprovokován názory svých velitelů, dal chlapec v královském brnění šílený rozkaz k čelné zteči jízdy. Asi v devadesáti minutách bylo po všem. Turci Ludvíkovu armádu vyloženě převálcovali a jako povodeň se vzápětí vevalili do nitra země. Honosná zbroj posloužila českému a uherskému králi Ludvíkovi jenom jako dočasná rakev: za okolností nikdy blíže neobjasněných ho stáhla do moháčské bažiny…
Ani ne tak porážka sama jako průvodní zmatky, nekritičnost, velikášství, vršení chyb v plné nahotě odhalily chabost jagellonské vlády. Trapný konec u Moháče se stal zrcadlem i výslednicí dlouhodobě trvající situace, ačkoli je nutno odečíst závažný fakt, že sousedé i vzdálení spojenci projevili krátkozrakou netečnost: nejprve Ludvíka ujistili podporou, a pak ho ponechali osudu...
Zdrcující zpráva z bojiště vyvolala v Budíně evakuační psychózu. Královna Marie a s ní početná suita ujela až do Prešpurku. Turci se mezitím rozlili po celém pravobřežním Podunají, kolem Blatenského jezera, do čtrnácti dnů okupovali Budín i protější Pešť a vyplenili Ostřihom. Ale na trvalé obsazení území zatím nemysleli, výprava byla pouhým plenivým nájezdem. Do listopadu 1526 se zase vytratili.
V patách za ustupujícími Turky se na moháčské bitevní pole vkrádaly poslové královny v čele se slezským rytířem Oldřichem Cetrycem, snad jediným očitým svědkem Ludvíkova neštěstí. Pátrání po ostatcích mrtvého krále bylo úspěšné. Jeho tělo bylo vyproštěno, převezeno do Stoličného Bělehradu a 9. listopadu 1526, dva a půl měsíce po tragédii, pietně pohřbeno. Tryzna se stala poslední tečkou za pětapadesátiletou érou jagellonského panování v Čechách (a 36 lety v Uhrách), neboť v těch dnech už pražské vladařské křeslo náleželo novému držiteli...

Text převzat z:
Petr Hora-Hořejš/Ilustrace: Jiří Běhounek: Toulky českou minulostí 2 /Od časů Přemysla Otakara I. do nástupu Habsburků (1197-1526)/, Baronet & Via Facti, 1995

Osmanský sultán Sulejman I.

Sultán sulejman I. po bitvě.

Bitva u Moháče (1526) na obraze od Bertalana Székelyho.
Bitva otevřela Turkům cestu do Uher a střední Evropy.

Památník bitvy u Moháče.

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák