Marka Šimoňáka
 |
e-mail: |
13. září 1310
13. září 1310 dostal Jan Lucemburský od svého otce Jindřicha VII. lénem Lucemburské hrabství.
Jan Lucemburský z dynastie Lucemburků, 1296-1346, od 1313 hrabě lucemburský, od 1310 český král; syn Jindřich VII., od 1310 manžel Elišky Přemyslovny a od 1334 Beatrix Bourbonské (†1383), otec Karla IV. a Jana Jindřicha Lucemburského. Na vnitřní českou politiku po 1318 rezignoval, úspěšný v zahraniční politické oblasti (k Českému království připojil Chebsko, Horní Lužici a řadu slezských knížectví). Zahynul v bitvě u Kresčaku (Crécy) ve Francii, kde pomáhal v boji proti Angličanům francouzskému králi Filipovi VI.
Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993
Král Jan Lucemburský
- idealizovaný sochařský portrét z parléřovské dílny v pražském Svatovítském chrámu.
Jan Lucemburský byl vychován na francouzském dvoře Filipa IV. Sličného. Později studoval na pařížské univerzitě. Po zvolení jeho otce císařem, se stal hrabětem lucemburským. Roku 1310 uzavřel ve Špýru (Speyer) jako čtrnáctiletý sňatek s osmnáctiletou Eliškou Přemyslovnou, což mu přineslo možnost stát se českým králem. V Čechách po zavraždění Václava III. vládl v letech 1307 - 10 Jindřich Korutanský. Byl to slabý panovník, který nedokázal čelit opozici a ve skutečnosti za něj vládl Jindřich z Lipé. Touha po silném panovníkovi vedla k císaři Jindřichovi z rodu Lucemburků, aby dal Čechům za nového krále svého syna Jana. Aby měl právo na království, vezme si za ženu Elišku Přemyslovnu, dceru českého krále Václava II. Tak se i stalo, jen si musel mladičký Jan český trůn vybojovat. Vstoupil s vojskem do Prahy a dohodl se s českými stavy, na jejichž podpoře závisela jeho vláda. Potvrdil jejich šlechtická privilegia, zbavil je pravidelných daní a slíbil, že nebude udělovat zemské úřady cizincům. Následně na to se roku 1311 konala slavnostní korunovace královských manželů. Mladičkému králi byli ustanoveni jako rádci kurfiřt Petr z Aspeltu a arcibiskup Balduin Lucemburský. Smíření mezi králem a šlechtou bylo potvrzeno roku 1318 na sněmu v Domažlicích a po něm už král přenechával skutečnou moc v Čechách šlechtě. Nejsilnější z nich byl Jindřich z Lipé, tehdejší nekorunovaný vládce Čech.
Král Jan pobýval většinu času na svém oblíbeném lucemburském panství a o dění v Čechách se příliš nezajímal, říkali mu král Cizinec. Byl ale hlavně diplomat a rytíř, zajímala ho hlavně zahraniční politika. Zprvu podporoval římského panovníka Ludvíka Bavora proti Habsburkům a v roce 1322 od něj získal jako trvalou zástavu Chebsko, 1319-29 připojil k české koruně Horní Lužici. Sňatkem syna Jindřicha získal Korutany a Tyrolsko. Z Tyrol vpadl roku 1331 do severní Itálie, kam chtěl dosadit svého syna Václava (Karla IV.), ale území musel opustit. Od roku 1310 byl titulárním králem polským, a tak výměnou za tento formální titul získal roku 1335 Horní a Dolní Slezsko, které pak bylo součástí českého království až do doby Marie Terezie. Odvážnou politikou a výboji tak rozšířil české království, ale samotné Čechy dal napospas zištné šlechtě. Obrat nastal až s příchodem jeho syna Václava, pozdějšího Karla IV.
Na druhé straně velikost Jana Lucemburského je v tom, že v době neustálých bojů a válek o evropská území za celých 36 let jeho vlády nepřekročila nikdy hranice českého království noha nepřátelského vojáka.
Manželství s Eliškou Přemyslovnou postupně ztroskotalo, mimo jiné i pro její značnou touhu vládnout. Když se prohlásila za regentku svého syna Karla, dal ji její královský manžel dokonce uvěznit. Svůj život pak dožila v ústraní, odloučena i od svých dětí. Jan Lucemburský měl neklidnou a vznětlivou povahu, měl nesrovnalosti nejen s Eliškou Přemyslovnou a s českou šlechtou, zpočátku i se svým synem Karlem, kterého roku 1334 jmenoval markrabětem moravským. Ve skutečnosti mu přenechal správu českých zemí a sám zůstal až do smrti dobrodruhem a žil stále stejně neklidným rytířským životem, i poté, co po svém 40. roce věku oslepl postupně na obě oči. Měl od mládí slabý zrak, neúspěšně se léčil, až definitivně oslepl. Marně tento svůj hendikep tajil, říkali mu "slepý král".
Když ho v době stoleté války mezi Anglií a Francií požádal o pomoc francouzský král, brzy shromáždil velké vojsko a se svým synem se vypravil do války. V osudné bitvě u Crécy (Kresčak), prohrané z neschopnosti francouzského velení, francouzské vojsko prchalo před Angličany a král Jan byl vyzván, aby se také se svými lidmi zachránil útěkem. Tehdy popuzen odpověděl tou slavnou větou: Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal. Tak zemřel v bitvě slavně a statečně "poslední rytíř v Evropě", jak byl tehdy nazýván. Sám jeho protivník anglický král Edward III. se sklonil před jeho hrdinstvím.
Je pohřben v Lucemburku v katedrále Panny Marie v předsíni velkovévodské krypty. V roce 1980 se vrátily ostatky krále do Prahy, aby byly podrobeny antropologickému lékařskému výzkumu, který prováděl tým MUDr. Emanuela Vlčka, DrSc. z antropologického oddělení Národního muzea. Bylo prokázáno, že jde skutečně o krále Jana, vysokého asi 170 cm, štíhlé svalnaté postavy, profesionálního jezdce na koni, který utrpěl v bitvách a turnají mnohá vážná zranění. Zranění hravy a hrudníku byla smrtelná. Ostatky krále Jana byly po prozkoumání nakonzervovány a vystaveny v panteonu Národního muzea a nato převezeny zpět do hrobu v Lucemburku.
Nejstarší portrét Jana Lucemburského je na kamenném reliéfu z domu v Kolíně nad Rýnem z doby, kdy byl říšským kurfiřtem. Dále je zpodobněn na stříbrném groši raženém v Parmě 1331. Jeho nejlepším portrétem je kresba portrétisty Antoina de Succa z doby, kdy král byl již slepý. Ve sv. Vítu v triforiu je slavný sochařský portrét od Petra Parléře a je vyobrazen také ve Zbraslavské kronice.
Rodina Jana Lucemburského
Otec hrabě Jindřich Lucemburský, od roku 1308 král německý a od roku 1312 římsko-německý císař Jindřich VII.
Matka Markéta Brabantská
Sestra francouzská královna Marie
Manželka Eliška Přemyslovna (1292 - 1330) byla dcerou Václava II. Po vymření Přemyslovců byla druhou nejstarší z žijících dcer Václava II.
Děti z prvního manželství:
Václav (Karel IV. 1316 - 1378)
Jitka (manželka Jana, vévody normanského, pozdějšího francouzského krále Jana II. Dobrého, zemřela 1349)
Otakar (zemřel 1320)
Jan Jindřich (zemřel 1375)
Markéta (provdaná za Jindřicha vévodu dolnobavorského, zemřela 1341)
Anna (zemřela 1338)
Alžběta (zemřela 1324).
Druhá manželka byla Beatrix Bourbonská, dcera Ludvíka vévody Bourbonského, kterou si vzal roku 1334.
Z druhého manželství měl syna Václava, pozdějšího vévodu lucemburského (zemřel 1384).
Zdroj:
Internet
Otec Karla IV., Jan Lucemburský, vyhovoval představě panovníka,
který osobně vede vojsko do bitvy, současně má patřičné vzdělání, intelekt a schopnost politického myšlení. Byl také vyhlášeným rytířem a lvem salónů.
Na obrázku setkání trevírského arcibiskupa Balduina, bratra Jindřicha VII.,
s Janem
Lucemburským na jeho cestě do Čech.
Potíže, s nimiž se Jan Lucemburský v českém prostředí potýkal, byly dány především jeho
původem a výchovou. V Lucembursku narozený a na honosném
francouzském dvoře vychovaný mladík se necítil šťastný v zemi, kde většina obyvatel mluvila slovanským jazykem, která byla v porovnání se západní Evropou zaostalá a v níž se za skutečné vládce považovali nevypočitatelní šlechtičtí magnáti a tvrdohlavá Eliška Přemyslovna.
Navíc Jan zůstával lucemburským vládcem a musel se starat o své rodné hrabství.
Jan jako král český na vyobrazení ze Zbraslavské kroniky.
Janova královská pečeť.
Soud českého krále (Guillaume de Machaut).
Jezdecký portrét krále Jana v Gelnhausenově kodexu.
Bitva u Kresčaku na dobové iluminaci.
Jan Lucemburský je pohřben v kostele Panny Marie ve svém rodném Lucembursku.
Návrat na začátek stránky
©, Marek Šimoňák
Dnes je ,
je přesně:
a svátek má:
|
Historický kalendář
|
|
Virtuální galerie
|
|
Architektura
|
|
Slavné a významné dny v historii
|
|
Historie olympiád
|
|
Slavné okamžiky v dějinách sportu
|
