Marka Šimoňáka
 |
e-mail: |
24. září 1583
24. září 1583 se narodil významný český šlechtic Albrecht z Valdštejna († 25. února 1634).
Albrecht z Valdštejna
O nikom z našich předků, s výjimkou Komenského, nebylo napsáno víc. Valdštejn je fascinující postava, těžko uchopitelná, krajně rozporuplná. Nevelký, asi stosedmdesáticentimetrový muž vrhá dlouhý stín. Jeho životní příběh je velmi netypický a zvláštní. Pan Nikdo se v něm stává jednou z rozhodujících osobností třicetileté války.
Chudák boháčem. Náhle se však strmá křivka vzestupu kariéristy láme a přichází katastrofa. Z hrdinného vojevůdce habsburských armád je zrádce a lump, nad nímž trestné komando vykonává rozsudek smrti. Všechno má extrémní rozměry, vše je ve Valdštejnově osudu černobílé, jenže pravda černobílá nebývá, ta obvykle leží někde mezi krajnostmi.
Valdštejn udivuje energií, činorodostí, odvahou, bezohledností, organizátorskými úspěchy. V mnohém je vskutku jedinečný a velkolepý. Umí uskutečňovat nemožné. Avšak za jeho činy se vždy skrývá jakási mrazivost, osamělost a sebestřednost narcisticky orientovaného člověka.
Valdštejn je studený, bez vnitřního vztahu k lidem, bez vyšších ideálů. Je to prospěchář oslněný sám sebou. Proto vše velké, co činí, se vrací zpátky k malému muži.
A smělá, ba samolibá architektura egoistova osudu se nakonec hroutí, jako by se tím měla vyjevit její samoúčelnost…
Text převzat z:
Petr Hora-Hořejš/Ilustrace: Vladimír Novák: Toulky českou minulostí 4 /Od bitvy na Bílé hoře (1620) do nástupu Marie Terezie (1740)/, Baronet, 1995
Albrecht z Valdštejna – rytina podle obrazu A. van Dycka.
Budoucí válečník, podnikatel a skvělý organizátor se narodil 24. září 1583 v Heřmanicích
u Jaroměře v chudé větvi slavného panského rodu. Vychován byl v duchu jednoty bratrské, navštěvoval latinskou školu ve slezském Goldbergu i nekatolickou akademii v Altdorfu
u Norimberka a procestoval severní Itálii. Neklidný mladík se sklony k výtržnictví
na sebe upozornil snad jen nadáním pro matematiku. Po návratu do vlasti konvertoval
ke katolicismu, který mu měl usnadnit společenský vzestup.
Valdštejn byl muž mnoha schopností a tváří. Dlouho zůstával ovšem nickou. Cestu k bleskurychlé a oslnivé kariéře mu otevřela až porážka českého stavovského povstání na Bílé hoře. Předtím se však mladík s výrazně bystrým, až pichlavým pohledem tmavohnědých očí dobře díval. Naučil se vidět lidi a svět spíše chladnou myslí než srdcem. To mu zůstalo. Vztah k bližním pochopil jako určitou formu transakce. Lidská šetrnost bylo něco, co se mohlo vztahovat leda k penězům. Zdá se, že tajemné emocionální stránky života mu navždy zůstaly utajeny ve prospěch praktických, viditelných hodnot. Osiřel dřív, než si mohl citově osvojit svět, a nebylo nablízku bytosti, která by ho "dokolébala". Už se pak vždycky všude cítil jako cizinec. Mělo to nejrozmanitější projevy. K nikomu nikdy nepřilnul, ani k dceři a ke svým ženám. Choval se k nim v souhlase s dobovou kurtoazií, i k ostatním lidem uměl být velkorysý, chlad a strohost však z něho čišely vždycky. Svým poddaným i svým vojákům dovedl nabízet víc než kterýkoli jiný feudál či velitel. Avšak jen proto, že zjistil výhodnost hmotných stimulů. Dobrota v tom nebyla: "Hrozím dílem popravou, dílem odměnou." Ve stejném smyslu nikdy neprosil, nenavrhoval, ale poroučel: "Moji služebníci vědí, že nemám ve zvyku žertovat a že co chci, chci doopravdy."
Byl strohý, studený, nesdílný, ostrý, často brutální. Choval se povýšeně a velkopansky. Dělalo mu dobře, když se před ním třásli a když se mu klaněli. Nelekala ho ani závist, ani nenávist druhých. V ostatních spatřoval soupeře, konkurenty a znal jedinou obranu: být silnější. Mnoha svědky i autory popisovaná mrazivost Valdštejnova zřejmě nebyla maskou velkého hráče, nýbrž životní polohou. Emocionální chudobou, která se později, s postupující chorobou, patologicky zhoršovala a měnila ve vyprahlý chlad. Ten chmurný odstup, působící tak pyšně, ho provázel všude. Nezajímaly ho ženy. Četl jen to, co nezbytně potřeboval. Nakupoval vzácné obrazy i sochy, ale jen proto, aby na patřičné úrovni krášlily jeho komnaty. Odnikud však neslyšíme, že by nad uměleckými díly stál u vytržení jako Rudolf II., anebo že by někdy se zavřenýma očima s potěšením naslouchal hudbě.
Zdá se, že Albrecht znal tři radosti. Rád jednal, pracoval, zařizoval, podnikal. Akce, činnost, to bylo něco, čím zaháněl vnitřní nepokoj. Byl vzteklý, když ho okolnosti zdržovaly. Měl pocit mrhání časem. Druhá radost: Brzy poznal, že má v sobě vnitřní sílu, která nutí ostatní, aby ho poslouchali. Naučil se poroučet. Do třetice: Chtěl mít hodně peněz, závodil se světem v bohatství a dovedl ho vyrábět podobně jako švec boty. Vyšel z malých poměrů a nakonec soupeřil s císařem. Ať získal cokoli, nebylo mu to dost. Ve velkém zjišťoval, na co může v malém přijít i ten nejobyčejnější člověk: že sebevětší poklady a majetky nepřinášejí uspokojení a klid duši, stanou-li se nejvyšší metou. Samoúčel nepřináší radost, natož slast. Je přetěžké v krátkosti postihnout povahu Albrechta z Valdštejna. Je však zřejmé, že do jeho vypjaté životní křivky se zapsaly dvě protichůdné, leč možná určující síly. Podprůměrná, jakoby vyprahlá emocionalita a proti ní nadprůměrně pružný, exaktně a střízlivě uvažující mozek. Nevyváženost proporcí mezi citem a rozumem dala vzniknout bastardní osobností. Valdštejn byl živý počítač naprogramovaný na dosahování všech myslitelných světských zisků a neznající přitom skrupulí.
Text převzat z:
Petr Hora-Hořejš/Ilustrace: Vladimír Novák: Toulky českou minulostí 4 /Od bitvy na Bílé hoře (1620) do nástupu Marie Terezie (1740)/, Baronet, 1995
Valdštejnův horoskop od Keplera.
Erb Albrechta z Valdštejna.
Valdštejnský palác v Praze.
Valdštejnovo vzrostlé sebevědomí podpořily i další kroky,
zejména sňatek s Isabelou z Harrachu, sestrou pražského arcibiskupa. To ale nebylo vše.
Část pražské Malé Strany ustoupila rozsáhlému paláci, zbudovanému italskými umělci v manýristicko-barokním pojetí. Pozornost poutal nejen velký sál, ale i rozlehlá zahrada s působivou salou terrenou a plastikami Adriana de Vries.
Zavraždění Albrechta z Valdštejna císařskými důstojníky 25. února 1634 v Chebu.
Ač obrázek působí takřka dokumentárně a reportážně, neodpovídá plně skutečnosti.
Valdštejn stál sice u okna, avšak oblečen byl pouze do noční košile.
Návrat na začátek stránky
©, Marek Šimoňák
Dnes je ,
je přesně:
a svátek má:
|
Historický kalendář
|
|
Virtuální galerie
|
|
Architektura
|
|
Slavné a významné dny v historii
|
|
Historie olympiád
|
|
Slavné okamžiky v dějinách sportu
|
