9. září 1285

9. září 1285 zemřela česká královna Kunhuta Uherská. Druhá manželka krále Přemysla Otakara II.

Kunhuta, †1285, vnučka uherského krále Bély IV., od 1261 manželka Přemysla Otakara II., matka Václava II. Po smrti prvního manžela uzavřela 1284 sňatek se Závišem z Falkenštejna.

Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993

Kunhuta jako česká královna (Zbraslavská kronika).

Kunhuta Uherská
Kunhuta Uherská, vnučka uherského krále Bély IV., se provdala za českého krále Přemysla II. roku 1261. Kunhuta byla dcerou haličského knížete Rostislava z rodu Rjurikovců a Bélovy dcery Anny. Narodila se roku 1246, dětství prožila nejprve v haličském knížectví, později pak ve slavonské Mačvě, kterou král Béla IV. svému zeti vyhradil po jeho útěku před mongolskými vpády.
V patnácti letech se princezna stala figurkou na politické šachovnici. Poté, co byl její děd Béla IV. poražen českým králem Přemyslem II. v bitvě u Kressenbrunnu, měl mír mezi Čechami a Uhrami zajistit politický sňatek. V té době se již král Přemysl II. rozhodl rozvést se svou manželkou Markétou a uvolněné místo měla zaujmout právě mladičká vnučka uherského krále, od níž si český král sliboval dostat vytouženého dědice. Koncem října 1261 se na hrádku Poszony (tedy v dnešní Bratislavě) konala svatba, o dva měsíce později byla šestnáctiletá krásná Kunhuta v Praze korunována na českou královnu. Tato korunovace se stala obrovskou událostí pro celou střední Evropu, Prahu tehdy navštívila většina panovníku ze sousedních zemí - braniborská markraběcí rodina, většina slezských knížat, mnoho německých hrabat... Železný král, vítěz od Kressenbrunnu, se nyní projevil jako král zlatý.
Mladičká královna splnila svou povinnost a během deseti let se jí narodilo pět dětí, vytoužený dědic trůnu Václav však přišel na svět až koncem září 1271 jako poslední. V té době již Přemyslovo panství sahalo až k Jaderskému moři a český král dokonce sahal po německé královské koruně. Proti tomu se však postavila většina německých panovníků, kteří si za tři desetiletí bezvládí zvykli na mizivou moc německého krále a nechtěli do svého čela zvolit mocného a samolibého Přemysla II., jenž by jejich vlastní moc zcela jistě omezoval. Proto roku 1273 vybrali za německého krále bezvýznamného jihoněmeckého hraběte Rudolfa Habsburského.
Nový německý král se však brzy ukázal být energickým vládcem a poté, co jej Přemysl II. odmítl respektovat, zbavil jej rakouského dědictví. Po třech letech byl nucen český král uznat svou porážku a přijmout v léno pouze české země. Své ponížení se pokusil roku 1278 napravit válkou, avšak v bitvě na Moravském poli přišel jak o vítězství, tak o život. Čechy po jeho smrti zaplavilo braniborské vojsko a královna vdova s dětmi se stala zajatkyní braniborského markraběte Oty.
Kritická situace donutila Kunhutu navázat kontakt s králem Rudolfem Habsburským a potvrdit již dříve dohodnuté vzájemné sňatky jejich dětí. Když se ale vrátila do Prahy, Ota ji přesto uvěznil a dal spolu s dětmi převézt na hrad Bezděz.
Otovi však šlo v prvé řadě o vliv na mladičkého krále Václava II., proto nechal královnu Kunhutu uprchnout nejprve na Moravu a poté na Opavsko, kde si vytvořila svůj dvůr. Zde pak ani ne pětatřicetiletá královna vdova navázala důvěrné styky s představitelem mocného jihočeského rodu Vítkovců Závišem z Falkenštejna, který se o pět let dříve výraznou měrou podílel na pokoření jejího manžela před králem Rudolfem. Mezi oběma se vyvinul úzký vztah, završený roku 1281 narozením syna Jana. Po návratu krále Václava II. došlo ke smíření matky se synem a ke královskému dvoru byl přijat také Záviš z Falkenštejna v roli nejvýznamnějšího králova rádce. Ještě počátkem roku 1285 doprovázela Kunhuta svého syna na jednání s králem Rudolfem do Chebu, kde měl být uzavřen jeho sňatek s Gutou, krátce nato však těžce onemocněla a 9. září 1287 pak ve věku jedenačtyřiceti let zemřela. Její milenec (a snad druhý manžel) Záviš se potom oženil s další uherskou princeznou, ale příchod Václavovy manželky Guty nakonec vedl k jeho pádu.

Text převzat z:
Fidler, J.: České královny, Fragment, Havlíčkův Brod, 2004

Kunhuta Uherská (náhrobek).

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák