Skleslý a unavený. Tak se cítil v létě roku 1884 spoluzakladatel Sokola dr. Miroslav Tyrš. Přitom ale mohl být celkem spokojen. Jako vánoční dárek v prosinci třiaosmdesátého roku dostal kýžený profesorský jmenovací dekret na filozofickou fakultu v Praze, kde přednášel dějiny umění.

Úzkosti a nervozita provázely dr. Miroslava Tyrše celý život.

Musel se ovšem vzdát své náčelnické funkce pražského Sokola. A navíc - měl přednášet i klasickou archeologii, kterou dobře neznal. Čekalo jej tedy náročné studium. I proto se cítil duševně i fyzicky vyčerpaný. Nebylo to pro něj nic nového. Už mnohokrát v minulosti propadal depresím a melancholii, brněly jej ruce, prudce se mu měnila nálada. Pronásledovala jej panika střídaná horečnou činností.
Tyrš (1832-1884) se rozhodl léčit jako vždy - klidem někde v přírodě. Jeho o dvaadvacet let mladší žena Renáta (1854 až 1937), dcera druhého spoluzakladatele Sokola Jindřicha Fügnera, s ním souhlasila. Tehdy jí bylo pouhých třicet let. Profesor Goll navrhoval Tyršovi pobyt u Severního moře, ale ten se rozhodl jinak. Zlákalo ho doporučení novináře Gustava Eima, který opěvoval tyrolské Alpy a romantické ötzské údolí s malebným kostelíkem, hostincem a horskými túrami. Nebyl to dobrý nápad.

Divoká krajina s kříži
Pro depresívního jedince byla krása tyrolské krajiny příliš divoká. Rozbublaná, nespoutaná řeka Aacha se svými peřejemi a ostrými balvany, obklopená rozeklanými skalnatými hřbety těžko mohla někoho uklidňovat. Navíc ji na mnoha místech obklopovaly kříže s tabulkami, kdo a kdy tady zahynul. Osamělí lidé se museli cítit v této krajině opuštěně.
A Tyrš k tomu všemu naprosto mimořádně odjížděl sám.
Na Renátě byl velmi závislý - pomáhala mu s prací a chránila jej před všedními denními povinnostmi. Jeho lékař doktor Erpek mu proto radil, aby alespoň na čas zůstal sám, protože mu prospěje, když se bude starat sám o sebe a zařizovat úplně obyčejné věci. A tak Tyrš odjel po 15. červenci 1884 do obce Ötz v hlubokém údolí, kde žilo tři sta obyvatel. Ubytoval se v hostinci Tobiáše Haida. Renáta s matkou Kateřinou Fügnerovou se zatím vydala do jihočeských lázní Libějic.
Už v prvních dnech jí a přátelům psal Tyrš tesklivé dopisy. Příteli Františku Čížkovi líčil: "Mohu, žel, jen říci, že mi je hůř. Pitomost - znamení podrážděné hlavy - jest nežli větší, bolesti v nohou se dostavily, nespím a vleku sotva nohy."
Nad Ötzem objevil Tyrš Piburské jezero a několikrát se v něm vykoupal. Také chodil k řece Aaše po pěšině plné proláklin a záludných míst. Byl smutný a duchem nepřítomný. Obviňoval se z toho, že kvůli profesuře opustil Sokol. Nespavost jej vyčerpávala. Renátu manželovy dopisy vyděsily a rozhodla se, že za ním přijede.
V pátek 8. srpna 1884 po probdělé noci Tyrš vstal a celý rozbolavělý se sotva postavil na nohy. Šel se projít a vrátil se kolem desáté. Vypil sklenici mléka. Poté si narazil na hlavu slaměný klobouk, popadl deštník a nejistou chůzí se vydal na další výlet. Osudný.

Ani nepozdravil
V pátek večer se Miroslav Tyrš neobjevil u večeře a nepřišel ani v noci. Druhý den v sobotu se Haid dohadoval s horaly, zda nemají začít s pátráním. Jejich debatu přerušil příjezd Renáty Tyršové, která byla zaskočená tím, že jí manžel nepřišel naproti na stanici, i když mu v dopise oznámila přesnou hodinu příjezdu vlaku. S pátráním po Tyršovi souhlasila. A tak začali vesničané prohledávat stezky, skalnatá úbočí, poptávat se po okolních obcích. Uběhla sobota, neděle, pondělí - a nic.
Zoufalá Renáta psala příteli Tomáši Černému: "Cesty jsou srázné a jeho hlava nebyla pevná! Dříve nemíval nikdy závrať, zde však si prý stěžoval na ustavičné bolení hlavy. Mamince nic neříkejte, dokud je paprsek naděje."
Do Ötzu přijeli další dva přátelé, aby pomohli s pátráním - Renátin bratranec Josef Scheiner a člen pražské sokolské jednoty Josef Rixi. Čtrnáctého srpna vydala zemská vláda příkaz, aby se hledalo v celém západním Tyrolsku. Také byl rozeslán podrobný Tyršův popis a zpráva o jeho zmizení do tyrolských listů.
V průběhu pátrání se zjistilo, že se Tyrš vydal směrem k obci Habichen a poté jej viděli nádražní hlídač Horner a jeho paní na zastávce Roppen. Vypadal prý značně trudnomyslně a procházel se po nádraží.
Po této informaci se Haid a Rixi vydali do Roppenu s Tyršovou fotografií. Hlídačova žena Tyrše okamžitě poznala: "Působil vysíleným dojmem, neustále si stíral pot z čela," prohlásila. Scheiner a Rixi začali hledat na svou pěst.
A získali roztodivné informace. V pátek 8. srpna potkala jakási žena po desáté večer Tyrše, jak jde ze Sautensu do Ötzu. Prý ji ani nepozdravil. Jeden vlakový průvodčí zase tvrdil, že Tyrše viděl, jak vystupuje z vlaku z Kemaku. Prý mluvil sám pro sebe a vrávoral.
Jiní byli přesvědčeni, že hledaný spadl nešťastnou náhodou do řeky, odkud jej vytáhli vesničané a ošetřují ho v Geresdorfu u Ötztalu. Prokázalo se ale, že to byl nesmysl. Zpráv přibývalo, vzájemně si protiřečily a působily Renátě jen další vlny úzkosti. Navíc se cítila uprostřed stálého hledání zbytečná. Proto odjela za matkou do Prahy. Změnu přinesl až čtvrtek 21. srpna 1884.

Noha pod skaliskem
V uvedený čtvrtek v devět ráno pracoval dvaatřicetiletý rybář Karl Schöpf na svém poli u Habichenu na pravém břehu Aachy. Bylo to asi čtvrt hodiny chůze od Ötzu. V příšerném vedru se Karl potil a měl žízeň. Proto odložil motyku a vydal se ke břehu řeky, kde měl bandasku s pitím. Podíval se na řeku a měl divný pocit, že něco uviděl. Něco, co připomínalo lidskou nohu. Trčela mezi kmenem modřínu a balvanem.
Karl se vyděsil, nechal pití pitím a pelášil za starostou Františkem Jägrem. Starosta pak s několika lidmi spěchal k řece. Podařilo se jim vylovit tělo tak omlácené a roztlučené, že nebylo k poznání. Levou nohu mělo u kolene utrženou. Odnesli ho do obecní školy. Tam Rixi a Scheiner identifikovali tělo Miroslava Tyrše.
Poznali jej podle velikosti chodidla a klenutého hrudníku, který jediný zůstal ušetřen působení dravé vody.
Druhý den byla mrtvola ohledána. Okresní hejtman pak 23. srpna vyrozuměl místodržitelství v lnnsbrucku: "Profesor Tyrš nalezen mrtev v řece Aacha za Ötzem, poznán. Podle všeho následkem neštěstí nebo v poruše smyslů vrhl se do vody." Tělesné ostatky Tyršovy byly v tak hrozném stavu, že okresní hejtman nedovolil převoz do Prahy. Tyršovo tělo bylo dočasně uloženo do země v Ötzu. Dne 24. srpna oznámila Renáta Tyršová v novinách, že jeho tělo bude přivezeno do Prahy na podzim. Mladá vdova byla otřesená. Zůstala sama a bezdětná. Potomky Tyršovi snad nechtěli nebo nemohli mít. Navíc ji trápila záhadná smrt. Utonutí, nebo sebevražda? Bolest nad tragédií byla veliká.

Nebezpečný chloral
Tyršova smrt zůstala záhadou dodnes - kromě možné nehody nebo sebevraždy však přibyla ještě jedna hypotéza.
Tyrš byl vždycky nervově labilní, zdědil tuto indispozici po své matce. V době, kdy prožíval nějaký stres, a při mimořádných duševních zátěžích v noci nespal, bolely jej ruce i nohy, třásl se únavou. Jako lék proti obtížím užíval chloral jako silný uspávací prostředek. Chloral (chloralhydrát) řadili lékaři mezi hypnotika, později narkotika, a charakterizovali jej jako "léčivo jedovaté".
Podle historičky Zory Dvořákové (Miroslav Tyrš, Prohry a vítězství, Praha 1989) měl chloral spoustu vedlejších účinků, o nichž se nevědělo. Při častém užívání vyvolával bolesti končetin, slabost, srdeční poruchy, úzkost, panický strach, a dokonce klamné smyslové vjemy.
Tyrš lék užíval často a mohl si vyvolat otravu. Chronickou otravu chloralem charakterizovaly poruchy zažívání, kožní choroby, hubnutí. A tím vším Tyrš trpěl. Nikdo ovšem nedokáže, jestli tomu tak skutečně bylo.

Našel jsem Vás
Tak či tak, smrt Tyrše byla pro jeho ženu strašnou ránou. Tolik si ho kdysi chtěla vzít, i když jí to mnozí vymlouvali. S Tyršem se Renáta sblížila v roce 1865, kdy zemřel na otravu krve její otec Jindřich Fügner. S matkou se ocitla v tíživé finanční situaci, a právě tehdy jí Tyrš nabídl, že ji bude zadarmo vyučovat.
Seznamoval Renátu s humanitními předměty, vysvětloval jí svůj vlastní způsob uvažování a těšil ho její neskonalý obdiv. Renáta, zvaná dcera Sokola, svého učitele vnímala i jako člověka. Sledovala jeho chudý šatník, sokolskou čapku bez odznaků, nedbalé kravaty, které ji uváděly v úžas. Postupně se do něj zamilovala a s obdivem jej pozorovala, když organizoval prostná cvičení s tyčemi. Vztah byl oboustranný.
Tyrš psal Renátě zamilované sonety a v dopise k jejím patnáctinám napsal: "Nikdy jsem se netázal, zda na této zvláštní životní dráze kdy najdu porozumění a přátelství, a přece jsem je našel, Vás, a promyslím-li celou souvislost, není to náhoda, to muselo se stát. Jinak dosti mlčenlivý, stávám se mluvkou, kdykoli Vás uvidím."
V témže roce onemocněl  - opět trpěl depresemi. Renátina matka Kateřina se lásky své dcery k nemocnému staršímu muži děsila. Nakonec však povolila a svatba proběhla 28. srpna 1872, a svazek to byl šťastný. Na všem pracovali společně. Jejich soužití přervala záhadná Tyršova smrt.
Po prvotním zoufalství a nemohoucnosti Renáta organizovala převoz manželových ostatků, a 9. listopadu 1884 byl Tyrš pohřben vedle Fügnera na Olšanech. Renáta pokračovala v jeho díle. Do své smrti v únoru 1937 si nepřestala klást otázku, co se tehdy vlastně přihodilo u divoké říčky Aachy. Odpověď neznáme dodnes.

Jindřich Fügner byl nejlepším Tyršovým přítelem.

Kateřina Fügnerová neměla zpočátku
z lásky Tyrše a své dcery Renáty radost.

Renáta Fügnerová jako mladá nevěsta.

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák